Serie A, quo vadis?

04.03. - Která evropská soutěž je ta nejkvalitnější? Argumentů pro si každý fanoušek té které soutěže najde mnoho, s argumenty proti je to však složitější. Stále kritizovanější je italská fotbalová liga. Jako fanoušek Serie A jsem se zaměřil na nedostatky této soutěže, kterými se vás nyní pokusím krátce provést.

Mezi fanoušky se stále více množí diskuze o kvalitách jednotlivých evropských fotbalových lig, zastánci anglické Premier League se mnohdy vysmívají fanouškům italské Serie A, ti si často dělají legraci z těch, kterým je nebližší španělská Primera Division, jejíž zastánci naopak opěvují tamější krásný fotbal a staví ho na vyšší úroveň, než kterou vídáme na trávnících v Anglii. A tak dále, stále dokola. Jelikož srovnávat všechny tyto tři, dle mého názoru nejlepší, evropské fotbalové soutěže (aniž bych chtěl jakkoliv urážet příznivce ostatních soutěží) je námětem pro nejeden článek a hodiny diskuzí, pokusím se nyní stručně zblízka podívat alespoň na ligu, která je mi nejbližší - Serii A.



Italský fotbal je historicky jeden z nejúspěšnějších na světě. Squadra azzurra, jak se přezdívá italskému národnímu celku, je se čtyřmi vítězstvími na Mistrovstvích světa druhým nejčastějším vítězem tohoto turnaje. Vedle toho dosáhla dvakrát na stříbrné a jedenkrát na bronzové a „bramborové medaile“. Co se týče Mistrovství Evropy, figuruje sice italský celek s jednou medailí od každé barvy například až za Českou republikou, ani to však není bilance k zahození. Italské kluby pak sdílí s těmi španělskými a anglickými první pozici v tabulce výher v Lize mistrů a bývalém PMEZ (jedenáct trofejí od roku 1956) a jsou osamoceny v čele pomyslné tabulky výher Poháru UEFA (devět trofejí od roku 1972 oproti šesti triumfům německých a anglický celků), vládnou tedy historickým tabulkám obou nejprestižnějších evropských pohárů. Jak je na tom ale italský fotbal dnes? A proč je podle mnohých ve fázi úpadku či krize? Pojďme se podívat na fakta, která pro Serii A rozhodně nejsou lichotkou.


Začněme tím, co italský fotbal posledních let zdiskreditovalo ze všeho nejvíc - korupční skandál Calciopoli, který vypukl v roce 2006. Tato aféra je po sázkových skandálech (v letech 1980 a 1986) třetím, zdaleka však největším popraskem, který se ve světě fotbalu na Apeninském poloostrově udál. Vyšetřovány byly především čtyři přední italské týmy, Juventus Turín, AC Milán, Fiorentina a Lazio. K nim se přidaly celky Regginy a Arezza. Hlavním důvodem vyšetřování bylo manipulování s delegováním rozhodčích a jejich následné zastrašení či korumpování tak, aby pomáhaly tomu kterému celku k vítězství. Soudní proces nakonec usvědčil řadu figur italského fotbalu v čele s Lucianem Moggim, a co se týmů týče, konečný rozsudek byl (po zmírnění rozsudků původních) následující: vedle finančních postihů všech zapletených klubů přišel Juventus Turín o dva ligové tituly a byl přeřazen do Serie B, kterou začal s devítibodovým odpočtem. Fiorentině bylo odečteno 30 bodů v tabulce sezóny 2005/2006 a tu další začala s patnáctibodovým odpočtem. Stejně na tom byly Lazio a AC Milán, kterým ale byly v následující sezóně odečteny tři respektive osm bodů. Celý proces sice zřejmě stmelil italský národní celek, který v roce 2006 vyhrál Mistrovství světa, ale vrhl na italský fotbal a Serii A velmi špatné světlo, zapříčinil odchod některých hvězd a dodnes má na Serii A nesporně vliv. Dle mého názoru měly být tresty mnohem vyšší a nemělo dojít ke „slevám“ z trestů původních, italský fotbal však zřejmě neměl na něco takového odvahu a z celého procesu se stala prakticky fraška, v níž jediným skutečně potrestaným týmem zůstal Juventus (a to ještě nedostatečně).


Dalším důvodem, proč se Serie A neleskne jako dřív, je vystupování italských celků v evropských pohárech. Od 80. let minulého století byla účast některého italského týmu ve finále Ligy mistrů (či PMEZ) takřka pravidlem, v posledních letech čest italských týmů však zachraňuje pouze AC Milán. Finále dvou italských týmů se uskutečnilo naposledy v roce 2003 mezi vítězným AC Milán a Juventusem. AC Milán zvítězil také v roce 2007, paradoxně však tehdy vůbec neměl do Ligy mistrů nastoupit. Výše zmiňovaný mírný rozsudek v procesu Calciopoli mu ale účast v této soutěži umožnil a rossoneri ji nakonec dokázali i vyhrát. Naopak jeho městský rival Inter Milán, který v posledních letech při prostém pohledu na tabulky dominuje Serii A, na sebe v Evropě nejvíce upozornil bitkou svých hráčů s fotbalisty Valencie po osmifinálovém vyřazení v roce 2007. A AS Řím, který se sice v posledních letech dvakrát dostal do čtvrtfinále, na sebe nejvíce upozornil výpraskem 1:7 na hřišti Manchesteru United. Situace v Poháru UEFA je ještě tristnější, zatímco do roku 1999 byl po deset let alespoň jeden italský tým účastníkem finálového souboje, od roku 2000 je finálový zápas pro italské celky absolutní tabu. Tuto velmi špatnou bilanci budou muset italské celky rychle napravit, protože pro Serii A je to opravdu špatná vizitka. Zvláště v dnešní době, kdy Liga mistrů je bezkonkurenčně nejsledovanější fotbalovou soutěží na klubové úrovni.


Všechna tyto fakta jsou nic ve srovnání s tím, co Itálii nedávno postihlo mimo stadiony. Do italského fotbalu totiž vstoupila tragická smrt, a to hned dvakrát. Druhého února roku 2007 zemřel policista Filippo Raciti, přibližně dvě hodiny po skončení sicilského derby mezi Palermem a Catanií. Důvodem smrti byla zranění, která Raciti utrpěl během nepokojů následujících utkání, za velmi nejasných okolností. Údajně šlo o zranění způsobené tupým předmětem, což vylučuje původní zprávu o výbuchu bomby jako důvodu smrti. Hovořilo se také o možnosti, že byl policista sražen policejním vozem, nicméně stále o případu probíhají šetření. Dalším mrtvým byl člověk „z druhé strany barikády“, fanoušek SS Lazio Gabriele Sandri. Mladý DJ jedné římské diskotéky byl zastřelen policistou Luigim Spaccarotellou. Stalo se tak 11. listopadu roku 2007 na jedné z benzinových stanic, kde mělo dojít ke konfliktu mezi skupinkami fanoušků. Gabriele Sandri v momentě střelby seděl (a prý možná spal) v autě, kulkou byl zasažen do krku. Proč musel tento mladík zemřít, však není dodnes jasné. Jeho smrt následovaly vlny nepokojů vyvolané fanoušky, stejně jako případ inspektora Racitiho, ani tento není dodnes vyjasněn a uzavřen.


Reakcí na oba zmíněné případy byla silná represe fanoušků, zejména „ultras“. Stalo se bohužel běžnou praxí, že fanouškům je z bezpečnostních důvodů zakazován vstup na stadion. Ať už jde o uzavření celého stadionu, zákazy výjezdů fanouškům hostí, zavedení přístupu na zápas pouze fanouškům se sezónními permanentkami nebo omezení prodeje lístků, tato jednorázová nařízení způsobují, že fanoušků na italských stadionech ubývá. O tom, zda tato strategie nese své ovoce, by se ale dalo s úspěchem pochybovat. Jak s fanoušky nakládat je však otázkou, protože například při příležitosti zápasu AS Řím-Neapol, považovaného za „riskantní utkání“, byli fanoušci hostí do Říma vpuštěni. Výsledek? Násilí, zdemolované autobusy, vlaky a další věci... Práci fotbalových orgánů a policistů ale nepomáhá ani kvalita italských stadionů, která se například s těmi anglickými nedá vůbec srovnávat. Zastaralé stánky nemají mnoho společného s moderními anglickými arénami, nejeden stadion stále zahrnuje atletickou dráhu (mezi ně patří i Olympijský stadion v Římě, který hostí finále letošní Ligy mistrů).


Abychom se vrátili zpět na trávníky, nesmíme bohužel zapomenout na rozhodčí. Po korupčním skandálu z roku 2006 se stalo toto téma velmi diskutovaným, po roce klidu (2006/2007) garantovaném dominiem Interu Milán v domácí soutěži jsou rozhodčí opět horkým tématem. Loňská sezóna byla nepochybně poznamenána mnoha chybami mužů v černém dresu, nejvíce do očí bijící byly omyly ve prospěch Interu Milán, i když by nebylo fér říci, že „dárky“ od rozhodčích dostal jen tento tým. Bylo jich však až příliš mnoho a diskuse fanoušků nejen od Milána po Palermo, odborníků i samotných hráčů a trenérů nebraly konce. Letošní sezóna na tu loňskou, co se přehmatů rozhodčích týče, „úspěšně“ navázala a pozornému čtenáři našich stránek neunikly poslední chyby, kterých se muži s píšťalkou dopustili. Ať už někdo podplácí nebo ne, ať už jde o neschopnost rozhodčích nebo jen o náhodu, pro italskou ligu je toto velkou ostudou, která jí ubírá stále více prestiže.

Kam dál?

Michal Šušák / FotbalPortal.cz