Hlasujte: Nejlepší hráč Villarrealu za sezónu 2007/2008

Villarreal letos překonal všechna očekávání a nachází se na druhé příčce Primera División. Svěřenci Manuela Pellegriniho dokonce stále mají matematickou šanci vyhrát titul. I když se tak pravděpodobně nestane, nelze zpochybnit jejich veleúspěšnou sezónu.

Vybral jsem pětici hráčů seřazenou podle abecedy. Z ní jsem dále vybral nejlepší tři a z nich pak nejlepšího hráče sezóny 2007/2008.

Joan CAPDEVILA

Z La Coruñi přišel zadarmo, na El Madrigal je jedním z nejspolehlivějších hráčů zadní čtyřky. Je sice pravdou, že žluté ponorky obvykle inkasují více než jejich rivalové z horní poloviny tabulky, přesto je ale Capdevila velmi dobrým obráncem.

Důležitější však je, že španělský reprezentant umí výborně útočit, což se hodí obzvláště, když týmy na hřišti Villarrealu vší silou brání. Letos vstřelil už několik branek, mnoho z nich z přímých kopů. Na levé straně hřiště si rozumí s Pirésem.

Hlavně však vyřešil problémový post Villarrealu z loňské sezóny. Ani Arruabarrena a José Enriqué na El Madrigal nenadchli, přestože teď oba hrají v jiných mužstvech a relativně se jim daří. Třicetiletý Capdevila po sedmi letech v La Coruñi přijal výzvu díru na levém obránci zaplnit a lze od něj ještě čekat velké věci.

Santiago CAZORLA

Jasný důkaz toho, jak se může vyplatit opce na zpětnou koupi hráče. Takto Cazorla přestoupil do Recreativa, zde vydržel ale jen rok a Villarreal ho odkoupil zpět.

V dresu Decano totiž předváděl mladý ofenzivní záložník velké výkony, vstřelil pět ligových gólů a na své konto zaznamenal také bezpočet asistencí.

Třiadvacetiletý fotbalista může hrát na pravé straně zálohy, či přímo na pravém křídle, přitom se stahuje do středu pole a spolutvoří hru.

Někdejší reprezentant Španělska do jednadvaceti let zatím nebyl povolán do seniorského výběru, avšak ve Villarrealu už dostal takovou roli jako například stárnoucí opora Robért Pirés. Do formy se pomalu dostává také Matias Fernández, a tak budeme v nedaleké budoucnosti pravděpodobně svědky jedné z nejmladších a nejvíce vzrušujících křídelních dvojic La Ligy.

NIHAT Kahveci

Turecký střelec se letos v lize trefil patnáctkrát, v Pichichi zaujímá sedmou příčku. Žádné individuální ocenění asi nezíská, ale rozhodně ještě zvýší svou reputaci, které se mu dostalo během angažmá v Realu Sociedad.

Vysoce nepravděpodobné je, že by překonal svůj vlastní rekord třiadvaceti zásahů ze sezóny 2002/2003, v každém případě však prochází velmi povedeným obdobím kariéry, přihlédneme-li i k tomu, jak nesnadný byl úvod jeho působení na El Madrigal.

Nihat do Villarrealu přišel v létě před sezónou 2006/2007, zranil se a následná špatná forma znamenala, že si do svých statistik nepřipsal na konci sezóny byť jen jediný zásah.

Pochybovače umlčel až po odchodu Diega Forlána a naopak příchodu ofenzivního parťáka Giuseppe Rossiho.

Nihat má průměr jednoho gólu za dvě utkání, to není vůbec špatné. Přestože často neodehraje plných devadesát minut utkání, stal se klíčovou osobností jak pro klub, tak pro reprezentaci. Je schopen nabídnout rychlost, inteligenci a nadšení.

Giuseppe ROSSI

Druhý forvard Villarrealu dostal na El Madrigal obrovsky složitou úlohu zaplnit díru po odchodu Forlána, bez větších problémů se mu ji však podařilo splnit.

Pravdou je, že jeho sezóna byla poznamenána zraněním, po jehož zotavení se ještě nedokázal dostat do nejlepší formy, povedený úvod však rozhodně zapomenut nebude.

Přihlédneme-li i k tomu, že mu je pouze jednadvacet a už hrál a střílel góly v anglické Premier League, italské Serii A a také v La Lize, můžeme Rossiho jen obdivovat.

Tak jako tak, vedení z El Madrigal zaplatilo za Rossiho polovinu toho, co získalo za Forlána. Historie se tedy opakuje, uruguayský reprezentant totiž přestoupil z United v roce 2004. Zatímco však Forlán přišel dostat svou kariéru zpět na správnou cestu, Rossi je tady plný optimismu a mládí. Zdá se, že Ital nebude méně úspěšný než Uruguayec, přestože jsou oba svými charakteristikami úplně odlišní.

Marcos SENNA

Jen Capdevila nastoupil v La Lize letos k více zápasům než Senna a je jasné proč. Jistě, Villarreal má mnoho alternativ pro střed pole, například Caniho nebo i ještě před nedávnem Mavubu, ale žádný z nich nedosahuje kvalit Senny.

Jeden z dalších obrovsky vydařených přestupů Villarrealu hráčů z Jižní Ameriky, někdejší fotbalista Sao Caetana, se nejenže vypracoval na jednu z opor týmu, ale od roku 2006, kdy získal španělské občanství, také na reprezentanta Španělska.

Spekulace o přestupu do Manchesteru United jsou trochu přehnané, ale Senna má vše, čím by měl kvalitní středopolař disponovat. Nastupuje sice na pozici defenzivního štítu, ale odvádí velký kus práce v ofenzívě, při brejcích nebo při roztahování hry do stran. Nebojí se zaútočit ani se vrátit před stopery a tvrdě zakročit.

V krátkosti, je to vůdce, a nikoho nepřekvapuje, že je na El Madrigal asistentem kapitána. Pokud zůstane, kapitánskou pásku po o dva roky starším Josicovi téměř jistě převezme.

Můj hlas: Marcos Senna. Je pravdou, že jeho úžasný gól z víkendového duelu proti Betisu byl pouze krátkou ukázkou toho, čeho je schopen, ale u něj nejde o střílení branek. Někteří Sennu označují jako bojujícího středopolaře, avšak on nabízí kvalitní přihrávky, tvrdé střely a hlavně také obrovskou porci zkušeností. Téměř jistě pojede na EURO 2008 a Španělsko, přes obrovský talent hráčů záložní řady, bude z jeho přítomnosti profitovat.

Zbytek: V mém hodnoceni zaujal Nihat druhou příčku. Nejen pro zlepšené výkony, ale také kvůli toho, pod jakým je tlakem. Bronzovou medaili dávám Santi Cazorlovi, který se dokázal vrátit po hostování ve velkém stylu a ihned se vypracoval na jednoho z nejdůležitějších fotbalistů Villarrealu.

Potřeba zmínit také výkony Robérta Pirése a Diega Godína. Nelze však nezdůvodnit dva hlavní důvody úspěšné sezóny Villarrealu, ducha týmu a trenéra.

Je těžké v tomto případě ducha týmu definovat, často slýcháme o tom, že fotbalisté Villarrealu hrají příliš ležérně, bez zabijáckého instinktu, a proto nemohou vyhrát titul jako Sevilla minulé sezóny. Je to jiný týmový duch spíše označitelný jako přátelství. Hráči Villarrealu spolu dobře vycházejí na hřišti i mimo něj. Kromě aféry s Riquelmem je zbytek týmu vždy zajedno a kráčí společnými kroky vstříc úspěchům. (Porovnejte kontrast s donedávna izolovaným triem hráčů Valencie nebo Ronaldinha v Barceloně.)

Trenér Manuel Pellegrini přispěl k úspěchům rozhodující a skutečně obrovskou měrou. Odmyslíme-li si absenci zabijáckého instinktu, je třeba zmínit, že tým, jehož průměrná domácí návštěvnost činí 18000 diváků, pravděpodobně dovedl Chilan k automatické kvalifikaci do Ligy mistrů s minimálními problémy. Současná situace na El Madrigal je výborná a z velkého dílu za to vedení vděčí právě Pellegrinimu.

Takže hráčem sezóny je podle mě Senna.

Názor Pavla Storzera: Tentokrát začnu od konce. Je třeba zmínit výborné výkony brankáře Diega Lópeze, který se po přestupu z Realu Madrid aklimatizoval výtečně. I když často nenastupuje, kvalitně se prezentuje také hráč širšího kádru španělské reprezentace Ángel. Výborně na El Madrigal zapadl také Egüren, jenž si vybojoval základní sestavu, ve které se řadí do středu pole po boku Senny. Stále více prostoru dostává Matiás Fernandéz, až skončí Pirés, bude mu patřit stále místo v sestavě a naplno tak bude moct rozvíjet svůj obrovský potenciál. Zkušený Francouz podává také velmi dobré výkony, i když se na nich promítají nezastavitelné roky. Svými zkušenostmi je ale pro Villarreal přínosem. Docela nesouhlasím s tím, že by klub neměl zabijácký instinkt. Ten podle mě má v Guille Francovi, kterému žluté ponorky mohou letos být za množství klíčových zásahů jenom vděčné.

Tedy pět hráčů je daných. Kdybych měl vybrat tři, byli by to Capdevila, Nihat a Senna. Rossi a Cazorla jsou obrovsky talentovaní, avšak myslím si, že k úspěchu letos přispěla větší měrou tato tříčlenná osa týmu. Třetí příčku u mě obsadil Nihat. I když denně neplní novinové titulky, je to poctivý a kvalitní fotbalista, na kterého se může Pellegrini vždy spolehnout. Druhá příčka patří Capdevilovi. Dalšímu fotbalistovi se zabijáckým instinktem, který už množství zápasů dokázal rozhodnout právě svými zásahy. Navíc se vypracoval na nejlepšího španělského levého obránce. První příčku tímto logicky dávám Sennovi. Fantastický fotbalista, oddaný klubu, sice z pozice defenzivního štítu, ale přece nese velkou zodpovědnost na tvorbě hry. Asistuje, výborně přihrává, je u toho, když je potřeba tvrdě bránit.

Souhlasíte, nebo máte na věc jiný názor? Zapojte se do diskuze!