BYL JSEM TAM: Konec dobrý, všechno dobré!

Situace ve skupině A se však vyvrbila tak, že šanci postoupit do čtvrtfinále měl ještě každý ze 4 týmů. Čechům zaručovala postup výhra, ale za jistých okolností také plichta. O to větší náboj toto utkání nabízelo. Se škodolibým úsměvem jsem si vzpomněl na kamarády, kteří se mě před šampionátem rýpavě smáli, proč jedu na poslední zápas, když už v tu chvíli už bude skupina ve prospěch domácích a Rusů rozhodnuta.

I tentokrát jsem cestoval autem, ale od hraničního přechodu Chalupki jsem se nestačil divit. Auta s bíločervenými vlajkami, dresy a šálami s nápisem Polska byla snad všude. O benzínkách a motorestech, které byly tentokrát přeplněné domácímí, nemusím ani mluvit. Přesně toto šílenství mi chybělo u prvních dvou zápasů. Na druhou stranu hrát na mistrovství proti domácím má vždy ten správný šmrnc. I když před 4 lety v Basileji mi domácí fanoušci připadali spíše jako diváci v divadle...

Šrumec ve městě, který panoval už dobrých 7 hodin před výkopem, byl jedinečný. Neříkám, že atmosféra před zápasy s Rusy byla špatná, ale jistý odstup mezi tímto národem je jaksi cítit už několik let, i když se o něm zrovna třeba nemluví. Navíc carské chování tamních oligarchů ve Vroclavi se nezamlouvalo ani místním lidem, což mi potvrdil i taxikář: "Sice dobře platí, peníze nehrají roli, ale radši ať už jsou pryč, chovají se hrozně!" Při zápase s Řeky jsem si zase připadal jako na kvalifikačním utkání někde v Česku. Všude samý Rosický, Koller, Nedvěd a Baroš. No, dokonce si myslím, že Řeků by bylo více i u nás... Najít někoho s modrobílým dresem bylo asi jako hledat jehlu v kupce sena.

Vydal jsem se tramvají do centra na stanici Rynek, kde to opravdu žilo. Vybudována fanzóna, restaurace, bary - všechno bylo plné. Na metr jsem se neslyšel ani s Čechem, kterého jsem se ptal, kde se tady čepuje Plzeň. Poláci to zkrátka umějí vzít za své nejen na stadionech. V restauraci Czeski film jsem si už ale se zlatavým mokem a asi další stovkou Čechů připadal jako doma. Jen 5 Francouzů si asi spletlo město...

Musím se přiznat, že od jisté doby nemám polské fanoušky příliš v oblibě. Ať už se jedná o radikální příznivce Katowic, kteří navštěvují zápasy ostravského Baníku nebo ostatní chuligány, kteří se k nám na kvalifikaci v Chorzowě nechovali zrovna přátelsky. Nutno však dodat, že velkou část viny má v obou případech pořadatelská služba.

Můj názor se však začal velmi rychle měnit. Stačila k tomu přátelská skupinka 3 Poláků, kteří si ke mě přisedli zrovna, když mi na stůl servírka položila krýgl heinekena. Po chvilce povídání bylo vidět, že se opravdu vyznají, a tak jsem se snažil zjistit novinky z tábora jejich reprezentace. Na otázku, jestli bude chytat Tytoň, nebo Szczesny, mi asi 50letý Jacek odpověděl za všechny: "Doufáme, že Tytoň! Ten mladý fracek z Arsenalu je na hlavu..." Čekal jsem, že jednička předního evropského klubu bude ve větší oblibě. O to víc jsem byl překvapený, že Petra Čecha vychvalovali i přes chybu v zápase proti Řeků skoro až do nebes a neustále opakovali, že je to pro ně evropská star. Dále mě zajímalo, co je pravdy na tom, že o dortmundské duo Pisczek - Lewandowski má zájem Real, respektive ManU. "Nevěř tomu, chtějí si vyjednat lepší smlouvy v Borusii, zůstanou v Neměcku," odpověděl Robert z Nysy. Co mě ale nejvíce překvapilo, byl fakt, že všichni 3 chlapi přijeli do Vroclavi jen nasát atmosféru a fandit ve fanzóně, lístky totiž bohužel nesehnali. Uznale jsem jen pokyvoval hlavou, nevěřím totiž, že by se tolik Čechů vydalo udělat to samé... Popřáli jsme si hodně štěstí, společně vyfotili a rozloučili. Do zápasu zbývaly necelé 3 hodiny, ideální čas vyrazit ke stadionu.

Hodinku před výkopem už jsem si v klídečku s kolou v ruce (ano, čtete správně, nealko Carlsberg se nedal pít) seděl na svém místě a vychutnával si rozcvičku obou týmů. Připadal jsem si tak trochu, jako bych si spletl stadion. Tak drtivou polskou převahu jsem teda nečekal. A to jsem si myslel, že převaha Čechů proti Řekům je vrchol... A taky musím přiznat, že jsem v životě neviděl, aby byl stadion 45 minut před zápasem skoro plný. I toto umocňovalo atmosféru, která by se už v té chvíli dala krájet. Těsně před písknutím hlavního rozhodčího Thomsona ze Skotska začal prudký liják, nikomu na stadionu to však nevadilo.

S první vteřinou začal takový rámus, že jsem opravdu neslyšel ani žádost o fotku od kluka, který seděl vedle mě. Přerušit ho mohl ve 4.minutě minutě Pilař, který měl na noze svůj třetí gól na turnaji, míč mu však špatně sednul. Jestliže média před zápasem polemizovala, jestli si česká levá strana poradí s pravou polskou, brzy začalo být jasné, jak tomu opravdu bude. Pisczek a Blasczykowski si dělali s Limberským a Pilařem v úvodní patnáctiminutovce, co si zamanuli. Výsledkem toho byly 4 standartní situace, které však naštěstí zůstaly bez větší odezvy. V tu chvíli měli domácí ke gólu opravdu blízko, zvláště když je vytrvalí domáci fanoušci hnali neustále kupředu.

Hlavně nepřesný Plašil svými ztrátami vybízel Poláky k vytrvalé ofenzivě. Čeští fanoušci se i přes obavy z branky v naší síti nenechali zahanbit a tradičními pokřiky vybízeli fotbalisty k větší aktivitě směrem dopředu. Po hvizdu, který ohlašoval konec prvního poločasu, si konečně mohli Česi zhluboka vydechnout. Avšak porovnání již zmíněných krajních hráčů vyzníval jednoznačně pro dvojici z Dortmundu, Plzenští si svou aktivitu nechávali na druhý poločas.

Poločasový stav druhého zápasu však zamával s psychikou českých příznivců. Řekové totiž díky Karagunisově průniku z vedli nad ruskými favority. V tuto chvíli tedy postupovali všichni aktéři zápasu z Varšavy. Optimismus se však nevytratil, i když nastala velmi netradiční situace, kdy se fandilo Rusům.

Do druhého poločasu nastoupili zcela vyměnění Češi. Jestli to bylo díky proslovu trenéra Bílka, který hráčům sdělil, že je momentálně třeba vyhrát, to už se asi nedozvíme.... Polští fotbalisté najednou nevědeli, co hrát a k míči se skoro nedostali. Hlavně plzeňské duo Limberský - Pilař ukazovalo, že jsou na případné transfery do bundesligy připraveni. Jejich průniky po levé straně nezachytával ani jeden z dortmundské dvojice. Když se k nim přidala pravá strana v čele s Gebre Selassiem a Jiráčkem, byli najednou Polští v obrovském útlumu. Gól však stále nepřicházel...

V 72. minutě však skvělý Hübschman vystihl rozehrávku domácích, vyslal Baroše, který uvolnil Jiráčka, a záložník Wolfsburgu dal netypicky pravou nohou svůj druhý gól na turnaji. Bíločervené peklo najednou ztichlo a Češi se ocitli v naprosté euforii! Při střídání Milana Baroše dokonce čeští příznivci vyvolávali útočníkovo jméno. Rodák z Vigantic snad po dvou letech poděkoval fanouškům potleskem. V tuto chvíli jsem si říkal, že se konečně našli i jedinci, kteří umí ocenit výkon hráče, který se jindy v jejich očích jeví poměrně nesympaticky.

Když rozhodčí odpískal konec utkání, strhlo se něco nevídaného. Opravdová nefalšovaná česká radost propukla do nadměrných výšin! Bíločervení domácí seděli a nevěřícně kroutili hlavou. Dovedl jsem se vcítit do jejich kůže, sám jsem v roce 2004 proti Řecku a 2008 proti Turkům zažíval to samé. Proto si nikdo z našich fanoušků nedovolil domácí nijak provokovat, vysmívat se apod. Klobouk dolů...

Fanoušci obou táborů totiž již před zápasem předesílali, že by byli nejraději, kdyby postoupi jak Češi, tak Poláci. Zklamaní domácí mi ale nakonec podávali ruce a gratulovali. V tu chvíli mi jich bylo tak líto, že jsem se nezmohl na víc než poděkování. Útěchou pro ně bylo, že postoupilo i Řecko. Jak vidno, Rusové nejsou oblíbení asi nikde...

Zajímalo by mě, jestli by fanoušci českého týmu zůstali na svých sedačkách dlouho po zápasech a skandovali chorály i nadále, jako tomu bylo v případě Poláků. Za toto všechno ode mě dostávají bíločervení jedničku s hvězdičkou. Vidět zklamané tváře lidí, kteří potlačili svá ega a i přes to všechno poděkovávali dlouho svým hvězdám, je něco, co mi způsobilo husí kůži.

Na závěr bych chtěl podotknout, že veškeré obavy z rizikového zápasu byly zbytečné. Domácí fans zaslouží obrovské absolutorium a nepříjemná událost z Chorzowa je dočista zapomenuta. 300 kilometrů dlouhá cesta mi rázem ani trochu nevadila.

Dziękuję bardzo, Polaków! A taky samozřejme děkuji našim reprezentatům!