Největší překvapení šampionátů: Stříbrná obrana Poborského a spol.

Byl to tři roky po osamostatnění pro naši republiku sportovně vynikající rok. Hokejisté vybojovali ve Vídni první triumf pro samostatné Česko a fotbalisté o měsíc později rozjeli další fantastickou pouť.

Skupina s Německem, Itálií a Ruskem nebyla zrovna tou vysněnou, a tak protřelý lišák Dušan Uhrin naordinoval obrannou taktiku, která nás nakonec úspěšně provázela celým šampionátem. Čtveřici obránců poctivě pomáhala pětičlenná záložní řada, v níž byli mladí vlčáci, kteří nikdy nešetřili krokem, mohli-li vytáhnout do rychlých brejků.

Patrik Berger s dělovou levačkou byl nejmladším hráčem, který nastoupil do finále, Pavel Nedvěd hrál se stejnou buldočí zarputilostí jako vždy a technik Poborský ještě s bujnou kšticí ponejvíce podporoval na hrotu jinak osamoceného Pavla Kuku.

Od prohry k postupu

Hned první mač s Německem nám nevyšel úplně podle představ. Na Old Trafford jsme během šesti minut dostali dva velmi podobné góly, zpoza šestnáctky střely po zemi přesně k pravé tyči Petra Kouby a bylo po nadějích na bodový zisk. Němci zde byli, jak ukázaly i pozdější zápasy, v dech beroucí formě.

Do druhého zápasu s Itálií jsme šli s nožem na krku, další porážka by nás poslala domů. Hned ve čtvrté minutě proto nacentroval Poborský na Nedvěda, který otevřel skóre. Za patnáct minut bylo po chybě v rozehrávce a úprku Italů do otevřené obrany srovnáno, ale Čechy opět spasila pravá strana. Kuka odtud našel Bejbla a ten nám vrátil vedení. Po přestávce nás poprvé na šampionátu podržela paní Štěstěna. Třikrát měla squadra azzura na kopačce vyrovnání, jednou trefila prostor, který ovládal Kouba, dvakrát v jasných šancích přestřelila.

Štěstí nám přálo i v posledním zápase skupiny s Ruskem, ve kterém nám, vzhledem k vývoji v souběžně hraném duelu, stačila k postupu remíza. Brzy jsme vedli 2:0 a zejména šedesátimetrový pas Němce, který hlavou uklidil do sítě Kuka, byl úžasný. Jenže po přestávce Rusové srovnali a pět minut před koncem nás dalším gólem posílali domů. V 88. minutě dostal dobrý míč na hranici vápna Šmicer, nerozpakoval se a tvrdou střelou zajistil sobě i spoluhráčům čtvrtfinále.

Lob a penalty

V tom bylo šancí méně než ve včerejším finále Evropské ligy. Naše defenziva ukázala naplno, co umí, a Portugalci, kteří ve skupině předváděli atraktivní útočný fotbal, byli najednou neskutečně bezzubí. Jedinou branku dal Karel Poborský geniálním lobem přes Vítora Baíu a mohli jsme slavit. Kaňkou na postupu byla nucená karetní absence Suchopárka, Bejbla, Kuky a Radoslava Látala, který dostal málo vídanou červenou kartu za chování na lavičce náhradníků.

I bez nich jsme pokračovali ve skvěle organizované a zodpovědné hře a v semifinále jsme fotbal znechutili Francouzům. Po bezbrankové základní části i prodloužení se kopaly penalty. Francie nasadila stejnou pětici, která bez zaváhání proměnila všechny pokusy ve čtvrtfinále s Nizozemskem a i tentokrát všichni dali. Ale šestou penaltu vychytal Pedrosovi Kouba a Miroslav Kadlec s přehledem bombou pod břevno nedal Lamovi šanci. Francie z jedenácti penalt nedala jedinou a ta ji stála finále.

Londýnské finále ve Wembley, to je dodnes největší zápas, jaký naše samostatná země hrála. Přes 70 tisíc diváků sledovalo úvodní ceremoniál, při kterém si všichni aktéři finále potřásli rukou s královnou Alžbětou II.

Naším hrdinou byl opět vynikající Poborský, kterého po necelé hodině hry zfauloval těsně před šestnáctkou Sammer, sudí posunul zákrok do pokutového území a Patrik Berger nás přiblížil ke zlatu. Moc nemířil, prostě napálil míč na bránu a trochu se štěstím míč prošel pod brankářem Köpkem.

Jenže neměl to být ani Berger, ani Poborský, kdo bude mít největší podíl na výsledku finále. Měl to být Oliver Bierhoff. Tenhle chlapík přišel na hřiště v 69. minutě, a trvalo jen pár chvil, než si naběhl na centr z přímého kopu a nikým nehlídán hlavou srovnal.

Prodloužení se na tomto šampionátu poprvé hrálo na zlatý gól a ten vstřelil právě Bierhoff. Po Klinsmannově akci dostal míč zády k bráně, otočil se, vystřelil a nešťastná teč poslala balon mimo Koubův dosah od tyče do brány.

Obrovský smutek za pár minut vystřídaly oslavy z druhého místa. Při příjezdu čekal na fotbalisty dav čítající desítky tisíc hlav a slavilo se. Nikomu nevadilo, že jsme neprofitovali z útočného fotbalu, tohle bylo vedlejší.

Obranný styl hry nám vadil až o osm let později u Řeků. Přitom hráli podobně jako my, jen ještě více zalezlí a ještě více úspěšní. Ale to už je kapitola jiná.