Největší překvapení šampionátů: Když vyhrál tým, který na turnaj ani jet neměl

Rok 1992 byl poslední, kdy se evropský šampionát nejmenoval EURO, ale Mistrovství Evropy a na turnaji hrálo jen osm mužstev. Bylo to naposledy, co jsme sledovali velkou fotbaovou akci ještě jako federativní Československo a byl to čas, kdy se udál největší zázrak v historii evropských mistrovství, se kterým se může rovnat jen senzační triumf Řeků na Euru 2004.

Začátek devadesátých let nebyl pro dánskou fotbalovou reprezentaci žádnou pohádkou, spíš naopak. V listopadu roku 1990 se po hádce s koučem Möllerem-Nielsenem vzdali reprezentace Jan Mölby, Brian Laudrup a zejména Brianův starší bratr Michael Laudrup, jeden z nejlepších dánských fotbalistů historie, fantastický tvůrce hry, tehdy hrající za slavnou Barcelonu.

Politika víc než body

Bez tří opor nehrálo Dánsko kvalifikaci špatně, s největším sokem v boji o postup Jugoslávii jednou zvítězilo a jednou prohrálo. Jenomže zatímco Jugoslávci všechny ostatní své kvalifikační zápasy vyhráli, a to minimálně o dva góly, Seveřané pouze remizovali se Severním Irskem 1:1 a skončili druzí. Vzhledem k nízkému počtu účastníků postupoval do závěrečné fáze jenom vítěz skupiny, a tak se členové dánského národního týmu rozjeli po zemi i po světě na dovolené.

Jenže v Jugoslávii probíhala brutální válka a kvůli sankcím OSN byla jugoslávská reprezentace ze závěrečného turnaje vyloučena. Náhradníkem byl přirozeně určen druhý tým kvalifikační skupiny a pro Möllera-Nielsena nastaly krušné časy. Musel v rekordně krátké době sehnat celou reprezentaci, což stihl doslova za minutu dvanáct. Přijel i Brian Laudrup, naopak slavnější Michael dál trucoval.

Křest ohněm

I proto a taky kvůli losu byli Dánové označováni za největšího outsidera. Skupina s Anglií, Francií a pořadajícím Švédskem nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Ale Dánové, kteří nepočítali s tím, že by se šampionátu mohli zúčastnit, si tento čas užívali.

Jen Peter Schmeichel byl zkraje turnaje trochu nejistý. Pro brankáře je koncentrace důležitější než pro hráče v poli a hektické dny před turnajem nejsou ideální přípravou. Ale v prvním zápase byla Anglie jalové, zejména ve druhé půli ji Dánové přehráli, ale když John Jensen v dobré pozici vystřelil těsně vedle vzdálenější tyče, skončilo utkání bez branek.

Pak přišla fantastická podívaná proti Švédsku, šance střídala šanci na obou stranách, hrálo se nahoru-dolů, přesto zápas rozhodla jediná branka. Švédsky útočník Tomas Brolin se trefil po hodině hry a Dánové si pomalu balili kufry. V posledním zápase potřebovali porazit Francii a zároveň věřit Švédům v zápase s Anglií.

Patnáct minut před koncem byla obě utkání 1:1, což Dány vyřazovalo z boje. Pak Lars Elstrup dostal do vedení Dánsko, starý známý Brolin Švédsko a bylo rozhodnuto. Severské země postupují, velikání Anglie a Francie uvízli v sítu základní skupin.

David proti Goliášům

Během turnaje získali Dánové podporu po celé Evropě. Outsiderům se fandí často, sympatický projev party před Schmeichelem se navíc musel líbit. Ofenzivní představení rozehráli Dánové i v semifinále s jedním z největších favoritů turnaje. Holadnsko přivezlo hvězdy jako Ronalda Koemana, Franka Rijakaarda, Marco van Bastena, Ruuda Gullita a tehdy ještě mladíky Frank de Boera a Dennise Bergkampa.

Dánové, kteří překvapivě ovládali hru, dvakrát vedli, ale Nizozemsko dvakrát srovnalo, a tak zápas došel až k penaltám. Z deseti střelců dalo devět, selhal jen ten, od kterého se to čekalo nejméně. Marco van Basten. Jeho střela byla povedená, ale Schmeichelův zákrok lepší. Brankář byl největší hvězdou zápasu, v nastaveném čase totiž vychytal obrovskou šanci Bryana Roye.

A pak přišlo finále se sjednoceným Německem. Favorit, který o čtyři roky později zkazil sen překvapení z Česka, vstoupil do utkání velmi útočně. Chtěl ukázat, kde je kvalita, ale na Schmeichelovi si vylámali zuby postupně tři němečtí zakončovatelé. A pak, z čista jasna, vybojoval Vilfort míč na Brehmem (podle Němců faulem) a přihrál Jensenovi, který otevřel skóre.

Zaskočení Němci se nezmohli na odpor, nedokázali skvělého Schmeichela překonat a v závěru jen sledovali, jak se Kim Vilfort znovu zaskvěl, druhý gól vstřelil sám. Dánové neměli na turnaj jet, ale nakonec jej vyhráli. Obrovská radost zaplavila celou zemi, jen národní hrdina Kim Vilfort smutnil.

Dvakrát odjel ze Švédska domů, protože jeho sedmiletá dcera trpěla leukémii. Nemoc se zhoršovala, Vilfort chtěl být holčičce nablízku, ta ho však sama posílala zpátky na turnaj. Ať vyhraje, ať rozhodne o triumfu. Vyhrál, rozhodl, ale k radosti měl daleko.