Deset nejhorších přestupů Primera División

Jeho zařazení mezi deset nejhorších přestupů by chtěl zpochybňovat jen málokdo. Jen před několika roky odešel Koné z Belgie do Nizozemí, tam se čtyřiadvacetiletý forvard stal jednou z velkých hvězd a vyžádal si novou výzvu. Za 12 miliónů Euro odešel do ambiciózní Sevilly. Na Ramón Sánchez Pizjuán se však reprezentant Pobřeží slonoviny nedokázal zatím vůbec adaptovat. Místo v základní sestavě mají takřka jistě předplaceno Fredi Kanouté a Luis Fabiano, v 573 odehraných minutách byl navíc Koné schopen vstřelit jediný gól. Pokud v létě odejde Fabiano, možná schopnosti hráče skutečně uvidíme.

Henryho talent je nezpochybnitelný, přes noc se špatným hráčem stát nemůže. Fotbalista označovaný za jednoho z nejlepších útočníků světa nedokázal zopakovat výkony z dresu Arsenalu na Camp Nou. Ze sedmi ligových zásahů vstřelil jen jediný proti týmu, který bojuje v horních patrech tabulky, proti Racingu. V Lize Mistrů to je o něco lepší, i když v žádném případě ne na úrovni, na které se prezentoval v dresu londýnského celku. Je pravdou, že Francouz měl zdravotní a také osobní problémy, obojí překonal, výkony se ale nezlepšily. Henry je schopný mnohého. Nejde však o něj. Jde o styl hry Barcelony, který pro něj není ani zdaleka ideální. Připočtěme-li přestupovou částku 24 miliónů Euro, zařazení mezi nejhorších deset si jistě zaslouží.

Obrovský promarněný talent. Reyes je fantastický fotbalista, své dovednosti ale pravidelně prokazovat nedokáže. Na Vicente Calderón je, stejně jako ostatní fotbalisté, pod obrovským tlakem a nevyrovnal se s ním. Čelí konkurenci Maxi Rodriguéze, Simaa Sabrosy, Diega Forlána a dalších. Reyes ukončil své nešťastné angažmá v Arsenalu návratem do Španělska, kde oblékl dres Realu Madrid. Jeho hostování se nakonec jako úspěšné neukázalo, hlavně vinou častých zranění. Když byl fit, odehrál množství velmi povedených utkání, stálé místo v základní sestavě si ale nevybojoval. V současném působišti má Reyes podle španělských médií spory s koučem Javierem Aguirre, většinu zápasů prosedí na lavičce. Transfer o hodnotě 12 miliónů Euro povedený nebyl.

Valencijský odpadlík má na Mestalle šestiletý kontrakt, extrenér klubu Quique Sánchez Flores mu však oznámil, že s ním nepočítá. Na roční hostování ho tedy získal Athletic Bilbao. Obě strany byly spokojeny opětovným spojením. Nadšení z dohody už je pryč, triumfální návrat se nekonal. Ať je na vině zranění nebo slabá forma, někdejší fotbalista Chelsea je mimo základní sestavu. Místo del Horna si svými výkony vybojoval levý bek Koikili, který až do srpna minulého roku hrál před patnácti sty diváky za třetiligové Sestao River. Fanoušci ze San Mamés jsou s del Hornem nespokojeni, měl být pro klub velkou posilou a oni mu to dávají během tréninků posměšnými pokřiky dosti výrazně na vědomí, když ho označují za podprůměrného. Samozřejmě to od nich pěkné vůbec není, ale del Horno by měl být prvním, který by připustil, že ke své roli nepřistupuje tak, jak má.

Ano, správně, dva hráči, kteří v létě přestoupili z Atletica Madrid do Zaragozy. Nejenom to mají společné, oba na La Romareda zklamali, Maños jsou i kvůli tomu blízko hrozby sestupu. Osmadvacetiletý Luccin se tak během své kariéry připojil k Javieru Portillovi, který nebyl nikdy schopen dosáhnout skutečné úrovně svého potenciálu. Někdejší juniorský reprezentant prošel množství klubů, včetně tříletého angažmá v Celtě Vigo, kde si udělal jméno. Znám je svým bohémským způsobem života, který provázel nejenom působení u Rojiblancos. Zatímco Luccin přestoupil za minimum finančních prostředků, Gabriel Fernández, Gabi, stál Zaragozu 9 miliónů Euro. Atletico Madrid má navíc možnost hráče koupit zpět. Tu však, vzhledem k výkonům záložníka těžko bude chtít využít, zvláště přihlédneme-li k množství kvalitnějších alternativ, které má k dispozici. Gabi se na La Romareda nedokázal prosadit, na nedostatek šancí si však stěžovat nemůže. V těchto případech nejde čistě o vinu hráčů, jejich klub se nachází ve velmi složité situaci.

Real Madrid označil Helgueru v létě za nadbytečného, ve Valencii měl tak zaplnit díru po odchodu Roberta Ayaly. Sezónu 2006/2007 absolvoval zkušený stoper se smíšenými dojmy, angažmá na Mestalle pro něj bylo novým vzrušujícím zážitkem a šancí vybojovat si místo v základní sestavě. U Los Che to pro něj bylo složitější, než jistě sám čekal. Třiatřicetiletý fotbalista má zkušeností na rozdávání, k čemu to, když zadní čtyřka Valencie letos inkasovala obrovský počet čtyřicet osm gólů. Nelze vinit pouze Helgueru, ale jeho příchod neměl v každém případě požadovaný efekt na špatnou defenzivní činnost klubu. Co hůř, stoper nemá příliš perspektivy do budoucna, aby se mohl zlepšovat.

Portillovy mládežnické výkony udivují na každém kroku, jeho střelecké rekordy jsou fantastické, za celou svou dosavadní kariéru, hlavně v juniorských týmech Realu Madrid, dokázal vstřelit sedm set branek, to je víc, než se povedlo legendárnímu Raúlovi. V A-týmu bílého baletu však nepřesvědčil, góly z Ligy Mistrů do sítě týmů jako Panathinaikos Athény vedení madridského celku nepřesvědčily, aby dalo hráči šanci. Jako vysvobození tedy přišla nabídka z Gimnásticu Tarragona pro velké prvoligové dobrodružství. Portillo přijal. Za tým, který ihned spadl do druhé ligy z poslední, dvacáté příčky, vstřelil respektování hodných jedenáct branek, včetně šokujících vítězných gólů do sítě Sevilly nebo Zaragozy. Následoval velký přestup do Osasuny, kde měl nahradit Roberta Soldada, který v Pamploně působil na hostování rovněž z Realu Madrid a střelecky se mu zde dařilo. Portillo se ale ukázat nedokázal, jedinou ligovou branku za svůj nový tým vstřelil při porážce s Espanyolem. Neodehrál ani jeden celý zápas, v konkurenci o místo v sestavě prohrává s Kike Solou, Walterem Pandianim a také Carlosem Velou.

Rio Mavuba má opačný problém. Hráč, který chtěl, možná lze i říct, že dokonce mohl, ale nedostal šanci. V létě přišel do Villarrealu za 8 miliónů Euro z Bordeaux, zaplnit měl díru po odchodu Alessia Tacchnardiho, vzhledem ke svému úspěšnému působení ve Francii i v reprezentačním dresu se zdál být ideální náhradou. Vcelku pochopitelně si svůj post před Mavubou ale uchránil Marcos Senna, druhé místo ve středu zálohy okupovali střídavě kapitán Josico, Cani a také Bruno. Francouz nastoupil k jedinému utkání od začátku, čtyřikrát střídal. Není se čemu divit, že angažmá u žlutých ponorek ho brzy přestalo bavit. Nakonec tak zvolil možnost návratu do Francie, odešel na hostování do Lille. U LOSC už stihl odehrát jedenáct utkání Ligue 1, dokonce se i jednou gólově prosadil. Mezitím přišel do Villarrealu z Hammarby Sebastián Eguren a prakticky ihned si vybojoval místo druhého defenzivního štítu vedle Senny. Těžko tak lze říct, kam povedou Mavubovy kroky po skončení hostování na konci sezóny.

Hvězdný forvard, ostřílený fotbalista z mnoha důležitých utkání mezinárodní úrovně, který exceloval v dresu Sevilly, když vyhrála Pohár UEFA. Navíc ještě mladý a nadějný, s obrovským potenciálem. Zadarmo a od největšího rivala. Ano prosím, řekl v létě Real Madrid. Saviola na San Bernabeu podepsal čtyřletý kontrakt, chtěl si zpravit pachuť neúspěšných výkonů z posledního roku v Barceloně. Vše se zdálo být ideálně připraveno. Nakonec se vydařila jen část předpokladů. Madrid míří za obhajobou titulu, ale Saviola tomu přihlíží pouze jako divák. Buďto na lavičce, nebo rovnou z tribuny. Od začátku nastoupil pouze třikrát, odehrál jediné celé utkání, vstřelil dvě branky. Naposled oblékl dres bílého baletu v prosinci v lize. Šestnáctého ledna nechyběl v sestavě utkání Španělského ligového poháru Copa del Rey proti Mallorce. O poločase ho vystřídal Ruud van Nistelrooy. V minulém měsíci prošla španělskými médii informace, že se klub rozhodl Argentince prodat. To by mohlo být jen pro jeho dobro, Saviola má na víc než jen zahřívat lavičku.

Není to jen jeho chyba. Není špatným fotbalistou. Příšerné bylo totiž hlavně rozhodnutí Valencie obrovského Srba angažovat, proto lze jeho příchod na Mestallu možno označit za nejhorší přestup roku ve Španělsku. Statisticky je v Primera División úspěšný. V roce 2006 přišel do Racingu, okamžitě se dostal do formy, kterou se prezentoval v dresu Crvene Zvezdy, v prvních třech zápasech se třikrát trefil. Do konce sezóny přidal ještě osm dalších zásahů. Ale byla zde chyba. Hlavní v tom, že nebyl ani nejlepším střelcem v Srbsku a Černé hoře, překonat ho dokázal Srdjan Radonjič, stejně tak jeho někdejší spoluhráč Dušan Djokič, zatímco Nenad Milijas a Boško Jankovič si užili podobně povedené sezóny, co se střeleckých zápisů týče. Radonjič a Djokič odešli do klubů severní Evropy, Racing zariskoval a vyplatilo se, Žigič se trefil jedenáctkrát. Svůj talent ukázal, svou cenu ale ne. Svou výškou, přes dva metry, měl výhodu oproti menším stoperům a hlavně jediný z jedenácti ligových gólů vstřelil proti týmu bojujícímu o účast v evropských pohárech, Atleticu Madrid, které navíc rozhodně nezdobí obranná činnost, čtyři ze zásahů přišly proti mužstvům, která později sestoupila. Po boku vždy vynalézavého Pedra Munutise se ale zabydlel a své místo v základní sestavě si vybojoval. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku, než se na scéně objevila Valencia. Ta zamávala šekem a Racing nezaváhal, prodal obrovitého Srba, jehož styl hry absolutně nezapadá do způsobu fotbalu Los Che, která se snaží o rychlou kombinační hru téměr výhradně po zemi. Maximálně by se hodil Žigič jako zakončovatel centrů od prostoru rohového praporku. Valencia neváhala vyplatit částku pohybující se někde mezi 18 a 20 milióny Euro, aby získala k Davidu Villovi útočníka, který bude svými herními charakteristikami podobný Fernandu Morientesovi. Podle předpokladů se transfer ukázal jako nešťastný. Žigič nastoupil jen ke třem ligovým utkáním, jedenáctkrát střídal, na svém kontě má jeden přesný zásah. Dostal víc karet, než vstřelil branek. Útěchu tedy našel alespoň ve Španělském ligovém poháru Copa del Rey, kde se dokázal proti hráčům soupeře prosadit. Šanci by mohl dostat i ve finále proti Getafe, i to však nijak nezmění sezónu hodnou zapomnění, kterou srbský reprezentant prožil. Znovu je třeba připomenout, že Nikola Žigič není špatným fotbalistou. Na mezinárodní úrovni má velmi slušnou gólovou bilanci, dařilo se mu i v předchozích klubových působištích. V současnosti však není v celku, kde by mohl využít své hlavní přednosti, tedy výšku, sílu, orientaci v pokutovém území. Valencia potřebuje forvarda schopného tvořit, zapojovat se do ofenzívy, rychlých brejků. Žigič se jistě sám sebe ptá, proč z Racingu odešel. Důkazem pochyb budiž předsmlouva, kterou podepsal Realu Sociedad. Kontrakt vejde v platnost, pokud se Txuri-urdin dokáží vrátit do první ligy. V Sociedadu by se mohl stát jakousi opožděnou náhradou po Darku Kovačevičovi a hlavně si zpět vydobýt vytrácející se reputaci.