Žoldnéři a klubové ikony

© globo.com - Francesco Totti, Zlatan Ibrahimovič, Alessandro del Piero

18.09. - Když Daniele De Rossi nedávno potvrdil svůj závazek k milovanému AS Řím, byl to jeden z výjimečných momentů v italské kopané. Pojem věrnost jednomu klubu tu totiž není tak oblíbený, jak se na první pohled může zdát.

Dalším odmítnutím lukrativní smlouvy z Manchesteru City De Rossi ukázal, že úcta ke klubu v Itálii ještě úplně nevymizela, přestože v poslední době moc vidět nebyla. Jeho slova o lásce ke klubu svého srdce, nebo o tom, jak hrdý se cítí při nošení barev slavného AS Řím, ve státě na apeninském poloostrově v posledních letech moc běžné nejsou. Tak jako v ostatních fotbalových velmocích, tak i v italské Serii A totiž kluby začaly výrazněji hledět na marketingovou stránku fotbalu a jinak to není ani u fotbalistů, kteří před hrdým nošením barev svého domovského klubu dávají přednost lukrativním smlouvám ze zahraničních velkoklubů.

Ve světě přitom věrnost klubu ještě úplně nevymizela. Jeden z nejlepších příkladů v dnešní době se nachází v Barceloně, kde více než polovina současného kádru prvního týmu prošla mládežnickou akademií La Masia. Hráči sice mohou odejít, ale jak vidíme u příkladu Gerarda Piqueho, Cesca Fabregase, nebo Jordiho Alby, dříve či později je srdce přivede zpět domů.

To ukazuje pocit sounáležitosti, který vypadá, že platí v celém Španělsku, v zemi, kde je obtížné si představit domácí hráče překračující propast El Clásica. Barcelona, ani Real Madrid nemají v současných kádrech jediného hráče, jenž by kdy nastoupil za tým úhlavního rivala, což je v současné atmosféře zcela nevídaná věc. Nelze si například ani představit, že by se třeba Fernando Torres někdy vrátil z Anglie do Španělska a měl nastupovat za Real Madrid, městského rivala jeho Atlétika.

V Anglii je už jeho přestup z Liverpoolu do Chelsea věcí běžnější, v poslední době bylo totiž poměrně často k vidění, že hráč měnil dres mezi kluby takzvané “Velké čtyřky“, i když například Manchester United a Manchester City dodržují pověst městských rivalů. V Itálii je nicméně tento příběh úplně odlišný, protože nejméně 24 hráčů ze současných soupisek AS Řím, AC Milán, Interu Milán a Juventusu hrálo v určité fázi své kariéry za také jiný klub ze čtyř zmíněných. Pro tento příklad existuje několik vysvětlení a jedním z hlavních je skandál Calciopoli, jenž nahrál do karet Interu Milán.

Nejenže Nerazzurri přivedli ze sestupujícího Juventusu Patricka Vieiru a Zlatana Ibrahimoviče, ale získali i bývalé hráče AS Řím Waltera Samuela a Christiana Chivua, stejně jako několik talentovaných mladíků z jiných klubů. Přítomnost Nicolase Burdissa v dnešním kádru AS Řím lze připsat na vrub těmto přestupovým tahanicím mezi úhlavními soupeři a totéž lze říci například o příchodu Gianlucy Zambrotty z Barcelony do AC Milán.

Juventus například nejvíce zasáhla přestupová politika Luciana Moggiho. Ten se vždy zaměřoval na okamžitý úspěch, ovšem na úkor budoucnosti. To sice klubu mohlo pomoci, ale zapříčinilo to odchod mnoha nadějných fotbalistů, kteří si našli herní příležitosti v konkurenčních klubech. Nyní je tak k vidění mnoho ex-Juventini v jiných kádrech, včetně dvou hráčů AS Řím Federica Balzarettiho a Simone Perotty.

Dalším důvodem pro promíchání hráčů mezi italskými celky je korupce a neucelená přestupová politika Interu Milán před rokem 2006. Copak jde v Evropě najít jiný klub, který sledoval jak hráči typu Adriana, Fabia Grossa, Leonarda Bonucciho, Mattie Destra, Clarence Seedorfa, nebo Andrey Pirla prožívají svůj fotbalový vrchol v jiném klubu? Jen těžko.

Před převzetím klubu Thomasem DiBenedettem byla finanční stránka největším problémem AS Řím a zapříčinila například prodej Alberta Aquilaniho do Liverpoolu, nebo vypršení smlouvy Philippa Mexese. Největším problémem italského fotbalu je však nedostatek víry v mladé hráče, což s pravidelností zapříčinilo odchody mnoha talentovaných fotbalistů do konkurenčního klubu. Vždyť z těch 24 hráčů, kteří nastoupili za více, než jeden z top čtyř italských klubů, hned 14 vyrůstalo v mládežnických systémech jiného vrcholového celku. To je ve světovém fotbale unikátní číslo.

Zatímco někteří vzali návrat na vrchol větší oklikou - jiní, jako třeba Marco Borriello, nynější hráč AS Řím na hostování v Janově, byli posláni rovnou z jednoho velkoklubu k druhému, přestože v tom nepochybně sehrál svoji roli příchod Zlatana Ibrahimoviče do AC Milán. Nedávno jsme například mohli sledovat téměř bláznivou výměnu mezi úhlavními rivaly AC a Interem Milán, jejichž dresy změnili Antonio Cassano a Giampaolo Pazzini. Před rokem to byl odchod legendy Juventusu Andrey Pirla do AC Milán a stejným příkladem je Alessandro Matri.

Nedůvěra ve vlastní odchovance z Juventusu zatím nevymizela, do Cagliari například odešel talentovaný stoper Lorenzo Ariaudo a vedení přivedlo bývalého hráče Interu Leonarda Bonucciho. Ariaudo zřejmě bude v budoucnu tím typem hráče, který se přes menší kluby Serie A dostane zpět do jednoho z top celků. V Itálii to však není žádný nový trend, vzpomenout si můžeme například na Giuseppeho Meazzu, který hrál během třicátých let minulého století za Inter a poté působil i v AC Milán, Juventusu, než se ve čtyřicátých letech do Interu vrátil.

Podobným příkladem byl Roberto Baggio v devadesátých letech, stejně jako Edgar Davids nebo Christian Vieri. Jméno si v Juventusu udělal například i John Charles, ale samozřejmě jako mnoho jiných hráčů vyzkoušel štěstí i v konkurenčním klubu, konkrétně AS Řím. Ovšem nejpodivnějším aspektem tohoto jevu je nejvyšší číslo ikon jednoho klubu a to jak nyní, tak v minulosti. De Rossi se tak řadí ke svému spoluhráči Francescu Tottimu, nestárnoucímu kapitánovi Interu Javieru Zanettimu, nebo útočníkovi Udinese Antoniovi Di Natalemu.

V minulosti to byli Gianpiero Combi, Valentino Mazzola, Giampiero Boniperti, stejně jako Gigi Riva, Giancarlo Antognoni, Gianni Rivera, Franco Baresi, nebo Alessandro Del Piero, který se rozhodl uzavřít svoji kariéru v Austrálii. Stejně jako mnoho aspektů italského života, je i tohle ostrý protiklad mezi absolutní loajalitou jednomu klubu a její celkovou absencí. Od nepotřebných mladíků, přes žoldnéře, až po ikony jednoho klubu, italský fotbal má prostě vše.

Jakub Sitek / Vít Sedlák