Nejslavnější fotbalové mače: Jak Uruguay ukradla z Brazílie titul mistra světa

© blogspot.com - Juan Alberto Schiaffino srovnáná zápas Brazílie - Uruguay na 1:1

14.10. - Skoro dvě stě tisíc lidí na stadionu Maracana hnalo své bohy, brazilské fotbalisty, k prvnímu titulu mistra světa. Nečekané vítězství podceňovaných Uruguayců vzalo Brazilcům jejich pýchu a přímo na stadionu stálo čtyři lidské životy. To byl rok 1950.

FotbalPortal přichází s ojedinělým seriálem. V následujících týdnech Vám, milí čtenáři, každý čtvrtek poreferuje o slavných bitvách nejsledovanější hry na světě. Začínáme utkáním, které se navždy zapsalo do análů fotbalové historie, a to už před více než šedesáti lety. V roce 1950 se hrál finálový zápas mezi Brazílii a Uruguají, i když vlastně finálový ani nebyl.

Byl to zvláštní šampionát, asi nejpodivnější, který se kdy hrál. Hrálo se po dvanácti letech, od roku 1938, kdy triumfovali Italové, se totiž svět zabýval spíše vyvražďováním cizích národů než kopáním do kulatého předmětu. Porážka Hitlerova Německa a světový mír pak otevřel prostor pro pořádání šampionátu, který hostila fotbalu zaslíbená Brazílie.

Zchlazeni Angličané

Poprvé se turnaje zúčastnili i Angličané, kteří do té doby světové šampionáty bojkotovali a pyšně si hráli hru, kterou vymysleli, jen doma na ostrovech. Když nastupovali ke druhému zápasu na šampionátu proti Spojeným státům, vyšlo v jedněch anglických novinách: Jen dva národy na světě neumějí hrát fotbal: Eskymáci a Severoameričané. Když se po zápase objevil v novinách výsledek 0:1, Angličané se domnívali, že jde o chybu tisku a vynálezci kopané zvítězili 10:1. O chybu nešlo a hrdý Albion letěl domů hned po skupině.

Další zvláštností turnaje byl fakt, že se nehrálo finále, ale vítězové základních skupin hráli tzv. finálovou skupinu. Poprvé a naposledy. Řízením osudu však poslední zápas turnaje, Brazílie - Uruguay, byl přímým soubojem o zlato. A tak se považuje za klasický finálový zápas.

Jasným favoritem byli domácí, vždyť skupinu vyhráli s největším počtem vstřelených branek a finálovou skupinou procházeli jako nůž máslem - Švédy vyprovodili výpraskem 7:1, Španělé dostali jen o jednu branku méně.

S Uruguají, přestože na rozdíl od Brazilců už jeden titul mistra světa měla, se počítalo jen jako se sparingpartnerem. Ve skupině D, která měla místo čtyř členů jen dva (fotbalistům Indie byl start zakázán, protože chtěli hrát bosí, Francie a Turecko účast odřekly), si snadno poradila s Bolívií 8:0, ale pak se trápila jak se Španělskem 2:2, tak se Švédskem 3:2.

Dvě stě tisíc na pohřbu

Když nadešel den D, Maracana se začala plnit. Výkop byl stanoven na tři hodiny odpoledne, ale už pět hodin před výkopem se na stadionu tlačilo na sto tisíc lidí. Další přibyli po bohoslužbách a dlouho před úvodním hvizdem zpívali oslavné písně a burcující chorály. Při zápasu bylo podle oficiálních statistik přítomno 174 000 lidí, neoficiální údaje ale mluví o čísle 199 854 diváků.

"Když jsme přišli na hrací plochu, neslyšeli jsme vlastního slova, dokonce ani zvuk píšťalky," vzpomínal později hlavní rozhodčí, Angličan George Reader. "Když pak dal Friaca první gól, bál jsem se, že spadnou ochozy."

Ano, Brazílie vedla. První poločas tlačila, ale zodpovědně bránicí a takticky vyspělí Uruguayci se dlouho drželi. Famózní brankář Maspoli byl v nejlepší formě, blýskl se zejména při střele Jaira. Až dvě minuty po přestávce poprvé inkasoval.

Po brance se však stalo neočekávané. Ofenzivní specialisté z Brazílie se snad zalekli vidiny zlaté medaile a místo pokračování tlaku se stáhli do obrany a bránili výsledek 1:0. Koneckonců, stačila jim i remíza.

Když v 66. minutě přeloboval Schaiffino brankáře, bylo srovnáno, ale Uruguay ještě neřekla poslední slovo. Deset minut před koncem si Ghiggia naběhl na pravou stranu hřiště a z velkého úhlu tvrdou ranou obstřelil brankáře - 2:1. Dav ustrnul, utichl a v němém úžasu sledoval, jak Uruguay kráčí k jednobrankovému vítězství a bere pohár, který měli jejich miláčci už skoro v rukou.

Zklamaní Brazilci zapomněli na jakoukoliv ceremonii, všichni jen smutně koukali k zemi. Tak trochu v ústraní předal zakladatel světových mistrovství Jules Rimet sošku kapitánu Uruguaye Varelovi a Maracana se začala vyprazdňovat. Se slzami v očích opouštěli stadion, který připomínal pohřeb. Čtyři lidé tehdy přímo v ochozech umřeli. Šlo o infarkty a sebevraždy.

Jakub Sitek / FotbalPortal.cz