Hillsborough: Dvacet let od tragédie, která stála život 96 lidí

© internet - Tragédie v Hillsborough

15.04. - Měl to být svátek fotbalu. Na stařičkém stadionu Hillsborough se měly přesně před dvaceti lety - 15.4.1989 střetnout v semifinále anglického poháru (F.A. Cupu) celky Liverpoolu a Nottinghamu Forest. Místo toho přišla noc „krvavé revoluce".

Ten den ničím nevybočoval, bylo krásné slunečné počasí a masy fanoušků dvou slavných anglických týmů se chystaly na semifinále F.A. Cupu, nejstaršího fotbalového poháru na světě. „Reds" stejně jako rok předtím. V období, kdy tento celek sice vládl anglickému fotbalu, přesto nemohl své kvality předvádět na evropské scéně. Po tragédii na Heysel Stadium v Bruselu z roku 1985 ve finále PMEZ (předchůdce Champions League) s Juventusem Turín, nesměly celky ostrovního království ještě rok hrát evropské poháry. Liverpool roky dva.

A také na konci tohoto dne měla vládnout rudá barva - ne však díky klubovým barvám celku z města Beatles, nebo snad díky krásnému západu slunce, ale díky tragickým okamžikům na stadionu v Sheffieldu. Díky hlouposti a nedůslednosti anglického fotbalového svazu, úřadům i policii. Zchátralý stadion totiž nějakou dobu neprošel technickou kontrolou, přesto se na něm hrála dál fotbalová střetnutí. A chatrná tribuna Leppings Lane, určená při tomto finále fanouškům Liverpoolu, toho byla důkazem. A ne nijak utajovaným.

Zápas se v Sheffieldu neměl vůbec hrát!
I přes všechny varovné signály bylo místo duelu jednoznačně dáno a schváleno. První chyba. Pro obrovský nápor nejlepších fanoušků v Anglii byly připraveny tři brány a sedm turniketů. Chyba číslo dvě. Chaos, který vládl již několik desítek minut před výkopem, nikoho z kompetentních osob nezajímal. Pořadatele, či policistu, aby člověk hledal. Chyba třetí. „ Nebyl to pohled, který chce fanoušek zažít před zápasem - neexistující fronty, žádní policisté, žádní pořadatelé. A nebylo to poprvé," vzpomíná na osudný den Peter Hooton. Měl štěstí - přežil.

Dav fanoušků, toužící po fotbale a povzbuzování svých miláčků se neustále zvětšoval, a nic se na tom neměnilo. A to ani po začátku utkání. Nutno podotknout, že ze strany fans rozhodně nešlo o žádné pochybení. Nebyla to mačkanice radikálních fanoušků, opilců či chuligánů. Ne, šlo o lidi, kteří pouze chtěli být přítomni jednomu z fotbalových vrcholů v Anglii toho roku. Touha masy je bohužel stála život.

Lidé nevědíc co se děje před nimi se tlačili stále dovnitř. Ti, co byli „šťastnější" a dostali se na stadion dříve, byli najednou ve smrtelné pasti. Před nimi stála totiž kovová konstrukce plotu (chyba další - čtvrtá), jenž měl bránit před vniknutím diváků na hrací plochu, v zádech měli dychtící dav po fotbale. Marné byli prosby fanoušků vzadu o otevření dalších bran a vpředu o pomoc. Mluvili však do vzduchu. Pořadatelé a jihoyorkshireští policisté, jakoby měli v uších špunty. Nezačali jednat, ani když v davu vypukla panika, lidé začali přelézat polomrtví plot a dostávali se fotbalové hřiště.

BEZ KOMENTÁŘE:

Teda začali, ovšem jinak než by asi rozumný člověk očekával. „Fanoušci Liverpoolu začali lézt na ocelový plot a křičeli na policii, ať otevře zamčené brány. Dokonce jsem však viděl policisty, kteří obušky sráželi lidi z plotu dolů,“ vzpomíná jeden z tehdejších účastníků Robbie Ashcroft. Své si do ohně přilil také kotel fanoušků Nottinghamu, svým pokřikem: „Vy liverpoolští bastardi“. Mysleli si totiž, že opilí fanoušci soupeře se snaží narušit průběh zápasu, či se pouze zviditelnit. Stejný názor měl také rozhodčí duelu, který odvolal hráče obou týmů do kabin.

První sanitka se objevila na hřišti po dalších dvaceti minutách, bylo jasné, že se něco děje. S policisty to však nehnulo, stále jen vyčkávali. Proč? Odpověď je jasná - měli to dané příkazem. Svým příbuzným, kamarádům, kolegům či jen prostě okolním fanouškům, tak pomáhali sami lidé, kteří vynášeli lidi na provizorních nosítkách z reklamních panelů. Marně - 95 životů zhaslo hned na stadionu, šestadevadesátá oběť neštěstí pak zemřela v komatu v roce 1993. Dalších více jak 700 lidí bylo lehce, či těžce zraněno. Dvanáct rodin přišlo o více jak jednoho svého člena. Nejmladší oběti bylo pouhých deset let (synovec současného kapitána Liverpoolu Stevena Gerrarda), nejstarší sedmašedesát. Pouze šesti obětem bylo více jak čtyřicet let. Krutá a zbytečná daň nejpopulárnější kolektivní hře na světě. A proč?

Tragédie, jež se nemusela stát
Lord Taylor, který tragédii vyšetřoval, došel po devíti měsících k jasnému závěru. Chyba leží na policii, klubu a organizátorech. Fanoušci v tom byli nevinně. Přesto nebyl téměř nikdo obviněn. I po dvaceti letech volají nejen pozůstalí po obětech po spravedlnosti. „Justice for 96.“ Marně. Například bulvární deník The Sun tehdy nepravdivě psal o okrádání obětí či močení fanoušků na záchranáře. Přestože se později deník několikrát omluvil, v Liverpoolu téměř nevychází.

15. 4. 1989 je datum, které zůstane navždy zapsán v kronice světového fotbalu krvavým písmem. V srdcích tisíců lidí zůstane do smrti. Ano, fotbalu tento okamžik pomohl. Změnila se legislativa, ze stadionů zmizely ploty, byly na ně nainstalovány moderní kamerové systémy, těm 96 mrtvým lidem to však již život nevrátí. Již nikdy se nepodívají na hru, jež tak milovali. Natolik, že za ni zaplatili tím nejcennějším - svým životem.

Před jednou branou na fotbalový chrám Liverpoolu Anfield Road jejich životy připomíná věčný oheň a u druhé se do vzduchu tyčí pamětní deska s šestadevadesáti jmény, která je po celý rok obložena nespočtem květin jak od pozůstalých, ale také od lidí z celého světa. Nezbývá než věřit a doufat, že tento odkaz navždy zabrání tomu, aby se podobná tragédie opakovala.

Mimochodem držiteli anglického poháru pro rok 1989 se nakonec stali hráči Liverpoolu...

Jan Novák / Fotbalportal.cz