Koller: Hrát za nároďák? Nechci!

© uefa2008.com - Radující se Jan Koller.

11.04. - Se začátkem nového ročníku ruské fotbalové ligy se znovu zvedla popularita českého kanonýra Jana Kollera, útočníka mužstva Křídla sovětů Samara. Deník Sovětskij sport v pátek otiskl s nejúspěšnějším střelcem české reprezentace všech dob obsáhlý rozhovor.

Sovětskij sport: Jane, váš trenér Leonid Sluckij naučil své kolegy jednu hlášku: Chcete neutralizovat Kollera? Ukradněte mu tašku s kopačkami. V žádném městě nemají velikost 50...

Jan Koller: "Řeknu vám, jak to vzniklo. Jednou jsme měli trénink v Samaře na stadionu Metallurg a moje kopačky zůstaly na bázi. Bos jsem trénovat nemohl, a tak Sluckij nechal všechny čekat půl hodiny, než mi někdo boty přivezl."

Minulou neděli se ukázalo, že existuje ještě jiný způsob, jak vás zastavit...

"Ano. Obránce Lokomotivu mě v souboji uhodil rukou do tváře a při tom mi z oka vypadla kontaktní čočka. Musel jsem během hry vyběhnout ze hřiště do šatny a vzít si novou."

Tribuny se smály - Koller utekl... Samara vedla 1:0 a když jste se vrátil na hřiště, tak byl stav 1:1...

"Ještě v šatně jsem slyšel řev a pochopil jsem, že jsme dostali gól. Už se mi párkrát stalo, že jsem musel ze hřiště běžet do šatny pro čočku, ale ještě nikdy se nepřihodilo, že by během té doby moje mužstvo dostalo branku."

Kolik vám bylo let, když jste dorostl do 202 centimetrů výšky?

"Osmnáct. Hrozně jsem začal růst asi ve třinácti."

Kde jste sháněl oblečení, když jste nebyl tak známý a bohatý?

"Problémy byly hlavně s botami. Měl jsem jeden pár na rok. Oblečení šila mně, tátovi a bratrovi maminka. Teď jsou v Čechách obchody s oblečením nadstandardních velikostí."

Minulou neděli vás Jarošík vodil po obchodech v Moskvě. Koupil jste si něco?

"Nic!"

A proč?

"Mně se nelíbí chodit po obchodech. A zrovna nic nepotřebuju. Mám jenom dva obleky a ty mi nechaly ušít kluby, za které jsem hrál. Jeden mi ušili v Dortmundu, druhý v Monaku. Doufám, že když bude Samara hrát Ligu mistrů, tak mi Křídla sovětů nechají ušít oblek v Samaře. Ale nenosím obleky rád."

Jak často jste se svou výškou zničil nějaký klubový majetek?

"Jenom jednou. Ve Spartě jsem nebyl oblíbený ani u fanoušků, ani u fotbalistů. Když jsem hrál vpředu s Lokvencem, tak nám říkali útok žiraf, ale to mě nerozčilovalo. Jednou po zápase na mě však začal jeden spoluhráč křičet - proč jsi nedal gól? Vzteky jsem udeřil pěstí do dveří a rozbil je. Byl to můj poslední zápase ve Spartě."

Ve vaší vesnici Smetanova Lhota se vyrábí chutná smetana?

"Ne, nikdo tam smetanu nevyrábí a ani to neumí. Nikdo neví, proč se naše vesnice jmenuje Smetanova Lhota."

Vyučil jste se mechanikem zemědělských strojů, takže kdyby se v Samaře na ulici porouchal traktor, uměl byste ho opravit?

"Uteklo hodně času, ale návyky se neztrácejí. Jednodušší opravu bych asi zvládl. Modernější traktory ale asi opravit neumím. Ale kdyby se porouchala moje Niva, tak bych klidně dokázal jezdit ulicemi Samary traktorem."

Váš otec nejen opravoval ve vesnici stroje, ale také chytal v bráně...

"Když mi bylo šestnáct, tak mě postavili na jeho místo. Vydržel jsem to rok, a pak jsem tátovi řekl - já nechci stát, já chci běhat. Tak jsem šel do útoku a táta zase do brány. Teď už nechytá, je mu 67 let a hraje tenis.

Potom se vám ta brankářská epizoda hodila v Dortmundu...

"Když byl v zápase s Bayernem vyloučený brankář Jens Lehmann a už jsme nemohli střídat, tak si Jens stáhl brankářský dres a podal mi ho i s rukavicemi. Nikdo mi gól nedal. Po zápase jsem Jensovi dres i rukavice vrátil. Vedení klubu mi pak nechalo udělat brankářský dres s nápisem Koller na zádech..."

Po tomhle zápase řekl manažer Dortmundu, že by vás měli naklonovat, protože takové hráče potřebuje na všech pozicích...

"To raději ne. Kdyby bylo na hřišti jedenáct Kollerů, to by asi bylo špatné. Ale je dobré, když je v útoku jeden velký hráč a druhý malý, čiperný."

Žijete v Samaře pořád sám?

"Už v pátek za mnou přijede manželka Hedvika s našimi dvěma dcerami."

Dávají vám v Samaře v klubové jídelně dvojité porce, když jste největším člověkem v mančaftu?

"V Samaře máme švédské stoly, takže si nabírám, kolik chci. Jak já miluju se dobře najíst! Pořád trénuju, takže netloustnu. Ale až ukončím kariéru, tak budu mít s váhou velké problémy."

Ve vaší rodině je tradičním zaměstnáním mechanik. Ale vy jste byl i bankovním úředníkem ...

"To bylo tak. Ředitel banky měl u nás ve vsi chatu. A když se rozdělilo Československo, tak potřeboval dva lidi, kteří by spočítali všechny peníze, když se budou stahovat z oběhu. A tak jsme s jedním kamarádem ze Smetanovy Lhoty celý rok v bance počítali peníze na kalkulačkách."

Kolik lidí se na vás v životě mohlo podívat shora?

"Pamatuji dva. Jedním byl náš basketbalista Jiří Welsch, ten má 206 centimetrů. Tím druhým byl ruský boxer Nikolaj Valujev. Boxoval v Norimberku, když jsem tam hrál, tak nás spolu fotili. Valujev je fakt obr, má 213 centimetrů."

Hrál jste fotbal v zemích a městech, která jsou proslulá pivem. Čechy, Německo, Samara ...

"Ještě jsem hrál v Monaku, ale tam lidé pivo nepijí. Já mám pivo rád, ale v Samaře jsem ještě neochutnal ani hlt Žiguljovského piva. Budu ho muset zkusit.

To, že dívky v Samaře mají raději pivo než Jana Kollera, je pro vás rozčarování?

"Ano. Zvykl jsem si pít méně piva, ale v Samaře na ulici stojí dívky a pijí pivo z ohromných lahví..."

Váš trenér Sluckij vám prý zakázal hrát plážový volejbal...

"Chodili jsme ho hrát s Jirkou Jarošíkem na pláž a trenér se to dověděl. Úplně nám ho nezakázal, ale nesmíme ho hrát dva dny před ligovým utkáním. Na pláž za námi ale nikdy nepřišel. Možná se bojí, že by s námi prohrál. Já hrál plážový volejbal v Praze a Monaku a jsem slušný blokař."

Proč jste dal první dceři křestní jméno stejné jaké má vaše manželka?

"Je to naše rodinná tradice. Prvorozená dcera se jmenuje po matce, prvorozený syn po otci. Můj bratr se jmenuje Petr jako táta."

Jak jste na tom jako otec? Trenér Sluckij říká, že když ho manželka nechala chvíli s jejich dítětem, tak ho neuměl posadit ani na nočník...

"Docela normálně. Snad jenom neumím plést copánky. Jinak všechno zvládnu. Krmení, koupání, přebalování. Starší dcera už se mnou hraje i tenis a fotbal, je velká. Když moje manželka někam odjede a nechá mě s dětmi samotného, tak je všechno v pořádku, když se vrátí."

Váš kamarád Jiří Jarošík dokázal po Samaře hledat osm hodin svoji kočku, a pak ji sundal ze stromu z výšky pěti metrů. Co byste dokázal dělat osm hodin vy?

"Určitě ne hledat kočku. Když nepočítám fotbal, tak si asi dokážu osm hodin hrát s panenkami. Lehnu si na gauč s dcerami a osm hodin si můžu hrát s nimi a s jejich panenkami."

Je ve světovém fotbale obránce, který by se vás nebál?

"Mě se nikdy nikdo nebál... jsem hodný..." (úsměv)

V Rusku se stala folklórem věta trenéra Dynama Andreje Kobeleva, že už jen přiblížit s k vám je strašné...

"Během reprezentační přestávky jsme hráli proti Dynamu přátelský zápas. Neměli jsme žádný problém, Kobelev se mě už nebojí."

Jak se vám teď kouká na zápasy českého národního mužstva, se kterým jste se rozloučil?

"Tak trochu nervózně. Bude mi trpce, když náš národní tým nepojede na mistrovství světa. Na poslední zápas se Slováky jsme se dívali v Moskvě v Českém domě s Jirkou Jarošíkem, Markem Čechem, Martinem Jiránkem a Lubošem Kaloudou. S námi seděli i Slováci a fandili svým. No... Ale já už za národní mužstvo hrát nechci. Chci hrát jenom za Samaru."

Kam dál?

v l / Mediafax, Pavel Skramlík