Blog: Cesta na fotbal autobusem v Bari? Zážitek na celý život

© antennasud.it - Autobus v Bari

27.12. - Popsat cestu na zářijové utkání mezi Bari a Palermem jedním slovem rozhodně nejde. Pokud bych se o to snad měl skutečně pokusit, pak by to správné označení začínalo na „Nesku“ a končilo na „tečné“. Neskutečné. Během této cesty se totiž udály jen stěží uvěřitelné věci...

Jedinou nevýhodou života v Bari je pro příznivce italské kopané skutečnost, že tento tým nehraje nejvyšší soutěž. Letošní výčet soupeřů v Serii B je navíc neskutečně chudý. Když tedy koncem září do Bari zavítalo Palermo, návštěva stadionu byla jasnou volbou.

Bez auta jste v Itálii nahraní a na jihu to platí dvojnásob. Městská hromadná doprava zde funguje opravdu jen sporadicky a doprava mimo centrum, kde se pochopitelně nachází i stadion, nepatří zrovna mezi věci, na které byste se mohli spolehnout.

Autobus městské hromadné dopravy směrem ke stadionu odjížděl překvapivě včas, což si ale lze vysvětlit tím, že zastávka u hlavního nádraží je místem, odkud tento spoj svou cestu začíná. To, že nadcházející cesta trvala přesně hodinu, předchozí tvrzení jen potvrzuje. Zpáteční cesta taxíkem totiž trvala asi 10 minut.

Hlavním zážitkem bylo jednoznačně osazenstvo autobusu. Zhruba 40 maximálně sedmnáctiletých příznivců kopané zabralo celý autobus a nikoho do něj už nepouštělo. Svou strategii o neprozrazení toho, že jsem cizinec, pokazil hned první čin, který jsem po nástupu spáchal.

Označil jsem si totiž jízdenku, což okamžitě vyvolalo vlnu reakcí. Jedni na mě nevěřícně koukali a druzí na sebe pokřikovali, že si půjdou štípnout taky. Jednoho, ne zrovna hubeného cestujícího zapasovaného do sedadla u okýnka, jsem zaujal natolik, že se za mnou ještě nevěřícně otáčel. Možná jsem se ale prozradil i tím, že jsem jako jediný neměl tepláky, což je zde zřejmě stejnokroj na tyto „sportovní“ příležitosti.

Narvaný autobus se rozjel za silného řevu, bušení do oken a různých obrazovek, které tam Dopravní podnik Bari neuváženě nechal namontovat. Za několik málo okamžiků bylo všechno zahaleno do hustého kouře. V zadní části autobusu, kde jsem se také nacházel, se totiž sešla skupina klidnějších cestujících, kteří si pouze balili jednoho jointa za druhým. To uprostřed občas bouchla i nějaká petarda a ti nejmenší, zhruba 13 letí, neustále viseli jako opice na držadlech.

Velmi vtipné v tomto prostředí, kde se stále do něčeho mlátilo a řvalo, bylo to, že pokaždé, když do mě někdo strčil, následovala zdvořilá omluva. Zkrátka bez tepláků vypadá člověk jako slušný exot.

To nejlepší ale přišlo na závěr. Na poslední rovince ke stadionu se spustil ohromný řev "STAAADIOOO" a najednou se všichni objevili na sedačkách a začali po nich skákat a mlátit do oken. Ti méně šťastní, kteří se tam nevešli, opět viseli na tyčích. Tento výjev silně připomínal opice v ZOO. Dalšímu z nich byl zase autobus malý a nejdřív šíleně bušil do obou dveří a potom je popadl a začal s nimi lomcovat a otvírat je. V rychlosti minimálně 60 km/h opravdu pěkný zážitek pro poblíž stojící. Při výstupu se všichni málem pobili u dvěří, protože fotbal už začal a řidič se smál, až se za břicho popadal.

Fotbal sám o sobě byl tak trochu zklamáním. Tím hlavním důvodem byla návštěva. Na nejatraktivnějšího soupeře sezóny dorazilo necelých 10 tisíc diváků. A 10 tisíc diváků vypadá na stadionu pro 60 tisíc velmi uboze. Zpáteční cestu už jsem absolvoval taxíkem. Nikoliv však ze strachu, ale jednoduše proto, že autobus už prostě nepřijel. V 11 večer už ke stadionu nezajíždí. A to navzdory tomu, že jízdní řád to směle tvrdí.

Kam dál?

• Po stopách Antonia Cassana do Bari Vecchia – 1. díl
• Blog: Byl jsem tam, kde vyrůstal Antonio Cassano

Tomáš Vlasák / FotbalPortal.cz