Calcio + Canzone V. – Roberto Baggio

10.09. - Calcio speciál + VIDEA: V pátém a předposledním pokračování našeho seriálu o italských fotbalových písničkách budete číst o opravdové legendě italského i světového fotbalu - Robertu Baggiovi. Píseň Baggio Baggio mu věnoval Lucio Dalla.

Roberta Baggia zná snad každý, kdo se o fotbal jen trochu zajímá. My vám ho zde nyní ve stručnosti představíme. Je to bývalý útočník řady italských klubů, přezdíváno mu kvůli jeho účesu bylo Divin Codino, tedy Božský copánek. Bývalý šéf Juventusu advokát Gianni Agnelli mu přezdíval Raffaello, jakožto přirovnání způsobu jeho hry k tvorbě známého umělce. Nikdy ve svém životě nevyhrál tabulku střelců, přesto je pátým nejlepším střelcem v historii Serie A s 205 zásahy (za Piolou, Nordahlem, Meazzou a Altafinim). V národním týmu Itálie nastřílel 27 branek v 56 zápasech, díky nimž figuruje na čtvrté pozici v historické tabulce střelců squadry azzurry společně s Alessandrem Del Pierem. Je jediným italským fotbalistou, který dokázal vstřelit branku na třech různých finálových turnajích Mistrovství světa (1990, 1994 a 1998). I když nasbíral řadu trofejí na klubové scéně, nikdy nedokázal vyhrát Ligu mistrů. Získal však Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1993, v témže roce získal také ocenění FIFA World Player pro nejlepšího hráče světa voleného trenéry a kapitány národních celků všech kontinentů. Podle mnohých je nejlepším hráčem světa v éře po Diegu Maradonovi a nejlepším fotbalistou italské historie - mezi fotbalové fanoušky s tímto názorem patřím i já.

---

S fotbalem začal v klubu svého rodného města, ve věku 15 let se však stěhoval do Vicenzy, týmu Serie C1. Ihned ukázal, co v něm je, a v juniorském celku nastřílel 46 gólů v 48 zápasech. To mu pomohlo k přeřazení do prvního celku a debutu v roce 1983. Jeho 12 gólů v 29 zápasech následujícího ročníku pomohlo týmu k postupu do druhé nejvyšší soutěže. V jednom z posledních ligových utkání si však přivodil vážné zranění kolene, první z dlouhé série, kvůli kterému musel dlouho zelený trávník sledovat jen z povzdálí.

Ještě než se zranil, angažovala ho Fiorentina. Mohla přestup zrušit, ale neudělala to. Po dvou dlouhých letech debutoval v roce 1986 v Serii A, o půl roku později, v roce 1987, vstřelil svůj první prvoligový gól (proti Maradonově Neapoli, která právě po tomto zápase slavila první titul v její historii). V úvodu následující sezóny gólem pomohl Fiorentině zvítězit proti AC Milán na San Siru a Itálie definitivně objevila jeho obrovský talent. V roce 1990 dotáhl Fiorentinu až do finále Poháru UEFA, kde však tým fialek nedokázal vyhrát nad slavným Juventusem Turín. Na konci roku získal Trofeo Bravo, cenu udělovanou časopisem Guerin Sportivo nejlepšímu hráči pod 23 let účastnícímu se evropských pohárů. Během svého působení ve Fiorentině, v roce 1988, byl také poprvé povolán do reprezentace.

Fiorentinu opustil v roce 1990, když odešel do Juventusu. Ten za něj zaplatil tehdy rekordní částku (18 miliard lir). Fanoušci kvůli tomu vyšli do ulic a protestovali proti vedení Fiorentiny, dokonce protestovali i v Covercianu, a narušili tak přípravu italského národního celku, který tam pobýval před Mistrovstvím světa 1990. Samotný Baggio opustil Fiorentinu s těžkým srdcem a když mu při tiskové konferenci, týkající se právě uzavřeného přestupu, dali kolem krku černo-bílou šálu Juventusu, okamžitě si ji sundal. Prý to pro něj tehdy bylo, jako by ho brali od matky. Mezi fanoušky Juventusu, jeho novými příznivci, vyvolalo pobouření i to, že během následující sezóny ve vzájemném zápase odmítl kopat penaltu nařízenou proti Fiorentině. A především pak to, že po zápase šel zatleskat florentským fanouškům a sebral ze země šálu, kterou mu oni hodili, zatímco mu někteří aplaudovali a jiní na něj pískali.

---

Po Mistrovství světa v Itálii začal jeho příběh v Juventusu, který trval pět let. V dresu bianconeri za tu dobu nastřílel 78 ligových gólů, především to ale je období, kdy se definitivně stal světovou hvězdou. S Juventusem vyhrál Scudetto, Italský pohár a Pohár UEFA. V roce 1993 obdržel Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy a cenu FIFA World Player. První rok však pro něj byl obtížný, Juventus zažil špatný rok a na Baggia se snesla obrovská kritika. V následujícím roce však pod novým trenérem Trapattonim dospěl a táhl tým za úspěchy, až se v roce 1992 stal jeho kapitánem. Jako kapitán pak dotáhl Juventus k vítězství v Poháru UEFA.

---

Po Mistrovství světa v USA se pro něj sezóna začala vyvíjet dobře a zdálo se, že hraje v dobré formě. Pak se ale nešťastně zranil, opět ho zradilo pravé koleno. Klub ho neposlal na operaci a Baggio se po pěti měsících vrátil na trávník. Pomohl pak týmu k zisku titulu a domácího poháru. Zatímco byl Baggio zraněn, Juventus objevil Alessandra Del Piera. Mladý útočník učaroval vedení bianconeri, které se rozhodlo na něj vsadit. Baggio byl tedy prodán do AC Milán i přes výrazné protesty fanoušků. V Miláně vyhrál okamžitě ligový titul, mnohé diskuze však vyvolalo jeho pravidelné střídání trenérem Capellem, který ho nepovažoval za schopného odehrát všech 90 minut zápasu. V roce 1996 ho trenér Arrigo Sacchi nepovolal na Mistrovství Evropy, které pak pro Itálii skončilo již po základní skupině, ve které se utkala i s českým výběrem.

Následující sezóna nebyla pro Baggia šťastná, stejně jako ta další, kdy na lavičku AC Milán usedl právě Sacchi, se kterým Baggio neměl dobré vztahy již od Mistrovství světa v roce 1990. Bylo to vidět, z Baggia se stal náhradník. V létě roku 1997 se na lavičku AC vrátil Capello, ale důvěra v Baggia se s ním nevrátila. Protože Roberto potřeboval hrát, aby si mohl vybojovat nominaci na Mistrovství světa ve Francii, rozhodl se jít do FC Bologna. Tam pak nastřílel nejvíce gólů v jedné sezóně ve své kariéře (22 v 30 zápasech) a na konci ročníku odcestoval na Mistrovství světa. I v FC Bologna však měl potíže s trenérem a odešel. Ve své autobiografii později řekl, že to bylo kvůli závisti trenéra Ulivieriho. Ten prý nesnesl, že úspěchy týmu byly přisuzovány Baggiovi a ne jemu, a proto ho dále nechtěl stavět do zápasů v základní sestavě.

---

Po Mistrovství světa se tedy uchýlil do Interu Milán, kterému od dětství fandil. Inter však čekala nešťastná sezóna, plná zranění (nade všechny to Ronaldovo) a změn na postu trenéra (Simoni, Lucescu, Hodgson, Castellini). Roberto se nedostal do formy a doufal, že v další sezóne se mu bude dařit lépe. Přišel nový trenér, kterým byl Marcello Lippi. Ani ten v Baggia neměl důvěru a dával mu málo příležitosti. Baggio je sice plně využíval a často dokázal využít to málo prostoru, které mu trenér poskytnul, nepřesvědčil však Lippiho k tomu, aby ho zařadil do základní sestavy. Veřejně spolu diskutovali a Baggio popřel zdravotní potíže, které podle Lippiho měl a pro které zůstával mimo základní jedenáctku. V lednu 2000 Inter Milán prohrával s Veronou o jeden gól a Lippi, který byl zraněními „přinucen“, poslal do zápasu Baggia. Ten připravil asistencí vyrovnávací gól a potom svým gólem strhl vedení na stranu Interu.

Po zápase poskytoval novinářům rozhovor a na hlavě měl čepici s nápisem „Matame, si no te sirvo“, tedy „Zabij mne, pokud ti nesloužím“, případně "Zabij mne, pokud mě nepotřebuješ". Inter opustil ironickým způsobem. Milánští hráli baráž s Parmou o účast v Lize mistrů, Baggio zápas skvělým výkonem a dvěma góly rozhodl a zajistil Interu účast v předkole Ligy mistrů. Baggio vyhlásil, že v Interu zůstane jen v případě odchodu Marcella Lippiho od týmu. Marcello Lippi naopak měl od prezidenta Morattiho slíbeno, že u týmu zůstane v případě postupu do Ligy mistrů. Baggio si tak svými dvěma vlastně zajistil odchod od nerazzurri. Na konci sezóna ho Dino Zoff (i přes protesty fanoušků) nepovolal na Mistrovství Evropy.

---

Baggio se tedy opět rozhodl odejít do provinčního klubu, tentokrát jím byla Brescia pod vedením Carla Mazzoneho. Stal se kapitánem týmu, kvůli kterému odmítl i nabídky velkoklubů jako Realu Madrid či Arsenalu Londýn. Ihned popřel hlasy těch, kteří ho považovali za hráče za zenitem, a dotáhl svůj tým k nečekané kvalifikaci do Poháru Intertoto, ve kterém pak Brescia došla až do finále. V průběhu této sezóny vstřelil jednu ze svých nejkrásnějších branek: dlouhý pas Andrey Pirla si jedním dotekem zpracoval a zároveň udělal kličku brankáři Van der Sarovi, aby pak zakončil do prázdné branky. Bylo to v zápase s Juventusem, který skončil 1:1 a pomohl AS Řím k zisku titulu, který se tímto Juventusu naopak velmi vzdálil. Přestože Baggio působil v malém klubu, neúčastnil se evropských pohárů a nebyl povoláván do národního celku, byl Baggio na konci roku zařazen mezi 50 uchazečů o Zlatý míč France Footbal za rok 2001 (nakonec se umístil na pětadvacáté pozici).

Následující ročník začal Baggio skvěle a po devíti kolech vedl s osmi góly tabulku střelců. Nebyl by to však Baggio, aby se mu na paty nelepila smůla. Nejprve si po jednom ze soubojů lehce poranil koleno, a když se dal do pořádku, přišlo další a vážnější zranění: přetrhané křížové vazy a poškozený meniskus levého kolene se zdály být koncem jeho kariéry. Baggio se však po operaci ve Francii dokázal již za 76 dní (rekordní čas pro podobná zranění) vrátit na hřiště, tři kola před koncem sezóny. Hned v prvním zápase vstřelil po svém nástupu na hřiště gól a zanedlouho přidal dokonce druhý, za oba góly mu tleskali i příznivci soupeře, jímž byla „jeho“ Fiorentina. V předposledním ligovém kole dokázal zachránit Bresciu (která během jeho absence „živořila“ a klesla z pohárových příček téměř až na samé dno ligové tabulky) v Serii A svým rozhodujícím gólem v zápase s FC Bologna. Sezónu uzavřel s 11 brankami vstřelenými ve 12 zápasech a celá fotbalová Itálie téměř demonstrovala za jeho nominaci na Mistrovství světa. Tehdejší trenér Giovanni Trapattoni ho však nepovolal, protože ještě nebyl dostatečně zdravý...

I následující dvě sezóny odehrál Baggio v dresu modro-bílého klubu, pomohl týmu vybojovat účast v Poháru Intertoto a vstřelil svůj dvoustý ligový gól. Jak důležitý pro Bresciu byl, je vidět již při pohledu na statistiky: jeho působení v týmu se rovná nejdelšímu působení klubu v Serii A a po Baggiově odchodu do fotbalového důchodu celek okamžitě sestoupil. Poslední utkání kariéry Roberto odehrál na San Siru, kde mu ve stoje aplaudoval celý stadion. Brescia na jeho počest vyřadila číslo 10, které nosil čtyři roky. Pro fanoušky tohoto provinčního týmu zůstává jeho působení v celku nesmazatelným zážitkem, Baggio město okouzlil jak po fotbalové, tak po lidské stránce.

---

V národním celku odehrál Baggio 56 zápasů a vstřelil 27 branek, účastnil se tří Mistrovství světa, na kterých získal bronzovou (1990) a stříbrnou (1994) medaili. V roce ukázal, že není sobec, když v zápase o třetí místo přenechal Schillacimu penaltu, díky které se ten pak stal nejlepším střelcem turnaje. Nezapomenutelná je jeho neproměněná penalta ve finále Mistrovství světa 1994, která darovala titul Brazílii. Překvapivě se Baggio nikdy nezúčastnil Mistrovství Evropy. Svůj poslední zápas odehrál za Itálii v roce 2004, v jeho rozlučkovém utkání proti Španělsku. Do reprezentace už tehdy nebyl povoláván, Trapattoni ho povolal právě proto, aby v sedmatřiceti letech naposledy oblékl azurový dres (do té doby byl podobně oslavován jen jediný hráč, Silvio Piola). Baggio diváci tleskali při každém kontaktu s míčem, a když byl střídán, celý stadion mu ve stoje aplaudoval.

---

Kam dál?

Michal Šušák / wikipedia.it, youtube.com / FotbalPortal.cz