Mnichovské neštěstí – 50 let poté

06.02. - Mnichovská letecká katastrofa zasáhla 6.2.1958 celý svět. Let British European Airways číslo 609 se ani na 3. pokus nedokázal vznést z rozbředlým sněhem pokryté ranveje mnichovského letiště a letoun se i se všemi pasažéry zřídil k zemi. Právě dnes je tomu 50 let

Západoněmecké letiště v Mnichově bylo přesně před půl stoletím dějištěm obrovské katastrofy. Letadlo na palubě s mužstvem Manchesteru United přezdívaným Busby Babes(podle trenéra Matta Busbyho a dle velmi nízkého průměrného věku hráčů) a dalšími několika fanoušky a novináři po neúspěšném startu spadlo. 23 z 44 pasažérů na místě zahynulo.

---

Pozadí incidentu

Boje o Evropský pohár začaly v roce 1955, ale žádný klub Premier League se jich neúčastnil. V sezóně 1956/7 však v soutěži poprvé začal hrát Manchester United a došel až k branám semifinále, kde ho vyřadil pozdější vítěz Real Madrid.

O rok později byli Rudí ďáblové jedním z velkých favoritů. Ligová utkání se hrála v soboty, evropské poháry v týdnu, takže pokud chtěl klub efektivně působit na mezinárodní scéně, letecká doprava byla jedinou možnou volbou.

Klub si najal letadlo, aby mohl odcestovat k utkání Evropského poháru s jugoslávskou Crvenou Zvezdou, které skončilo 3:3 a United tak díky prvnímu vítěznému zápasu postoupili s celkovým skóre 5:4. Odlet z Bělehradu byl o hodinu zpožděn, protože fotbalista Manchesteru Johnny Berry ztratil svůj pas. Následovalo mezipřistání v Mnichově za účelem doplnění paliva.

---

---

Havárie

Kapitán James Thain, pilot letounu, se pokoušel dvakrát vzlétnout, ale oba pokusy byly kvůli dmutí v motoru neúspěšné. Třetí pokus byl zahájen v 15:04, letadlo nedokázalo nabrat dostatečnou výšku a narazilo do plotu obklopujícího letiště, poté do nedalekého, v kritickém čase naštěstí neobývaného domu.

Přestože byla havárie dávána za vinu pilotovi, následně bylo zjištěno, že k ní došlo vinou nahromadění rozbředlého sněhu na konci ranveje. Ten způsobil zpomalení letadla, jehož rychlost se snížila a nedošlo tak k dosažení potřebné výšky. V ten moment už ale nic nešlo zastavit. Vinou sněhu klesla rychlost z 217 km/h na 194 km/h, což bylo neslučitelné s možným odlepením se od země.

Německé aerolinie, které byly zodpovědné za stav ranveje však odmítly převzít jakoukoliv vinu a zažalovaly kapitána Thaina, který havárii přežil. Ten byl v roce 1968 ospravedlněn, od výpovědi zaměstnavatele ho to však neuchránilo. Jako oficiální příčina tragédie byl stanoven rozbředlý sníh na konci ranveje, kvůli

něhož nedosáhlo letadlo požadované rychlosti nutné k vzlétnutí. BEA krátce po incidentu rozvázaly s Thainem pracovní poměr. Pilot se tak vrátil do Berkshiru, kde na své drůbeží farmě v 53 letech v důsledku infarktu zemřel.

---

zdroj: dailymail.co.uk

---

Zemřeli

Hráči Manchester United

Geoff Bent
Roger Byrne
Eddie Colman
Duncan Edwards (přežil nehodu ale zemřel v nemocnici o 15 dní později)
Mark Jones
David Pegg
Tommy Taylor
Liam ´Billy´ Whelan

Další

Walter Crickmer - sekretář klubu
Bert Whalley - hlavní kouč
Tom Curry - trenér
Alf Clarke - novinář, Manchester Evening Chronicle
Don Davies - novinář, Manchester Guardian
George Follows - novinář, Daily Herald
Tom Jackson - novinář, Manchester Evening News
Archie Ledbrooke - novinář, Daily Mirror
Henry Rose - novinář, Daily Express
Eric Thompson - novinář, Daily Mail
Frank Swift - novinář, News of the World (také bývalý gólman reprezentace Anglie a Manchesteru City)
Kapitán Kenneth "Ken" Rayment - britský spolupilot, který bezprostředně tragédii přežil, ale v důsledku mnohačetných poranění zemřel o tři týdny později následkem poškození mozku. Byl jedním ze dvou lidí, kteří zemřeli v nemocnici v důsledku havárie.
Bela Miklos - funkcionář transportní firmy
Willie Satinoff - fanoušek, majitel dostihové stáje a blízký přítel Matta Busbyho
Tom Cable - stevard

---

Přežili

Hráči Manchester United

Johnny Berry (zemřel v roce 1994)
Jackie Blanchflower (zemřel v roce 1998)
Dennis Viollet (zemřel v roce 1999)
Ray Wood (zemřel v roce 2002)

Stále naživu

Bobby Charlton
Bill Foulkes
Harry Gregg
Kenny Morgans
Albert Scanlon

Další

Matt Busby - kouč mužstva (zemřel v roce 1994)
Frank Taylor - novinář (zemřel v roce 2002)
James Thain - pilot (zemřel v roce 1975)
George (Bill) Rodgers - moderátor rádia (neznámé datum úmrtí)
Peter Howard - fotograf (zemřel v roce 1996)
Margaret Bellis - stevardka (zemřela v 90. letech)

Stále naživu

Ted Ellyard - fotograf
Vera Lukić a dcera Venona - pasažéři zachránění hráčem Manchesteru Harry Greggem. V čase incidentu byla Vera Lukić těhotná se svým vlastním synem Zoranem
Paní Miklos - manželka Bely Miklose, funkcionáře transportní firmy, který let organizoval a sám v něm zemřel
Nebojsa Bato Tomašević - pasažér

---

zdroj: img.dailymail.co.uk

---

Manchester United po havárii

Sedm hráčů klubu zemřelo ihned, Duncan Edwards podlehl následkům zranění 21. února v mnichovské nemocnici Rechts der Isar. Johnny Berry a Jackie Blanchflower po havárii museli ukončit svou kariéru. Matt Busby byl vážně zraněn a v nemocnici musel zůstat ještě dva měsíce po nehodě.

Zničení United přesto dohráli sezónu 1957/8. Trenér Jimmy Murphy poskládal tým převážně z hráčů rezervy a mládežnických výběrů. Hned v prvním utkání po tragédii Red Devils porazili Sheffield Wednesday 3:0.

Bitvě o titul však odzvonilo, protože se jednalo o jediný vítězný duel United po nehodě. V Premier League skončil klub na 9. místě. Tým se ale dokázal dostat do finále FA Cupu, ve kterém podlehl Boltonu Wanderers 2:0. Trenér Busby se pro novou sezónu k mužstvu vrátil a vytvořil druhou generaci Busby Babes, včetně fotbalistů jako George Best nebo Denis Law, kteří United dovedli k vítězství v Evropském poháru deset let po neštěstí v roce 1968 finálovou výhrou nad Benficou. Co se týče zúčastněných z mnichovského neštěstí, jedinými dvěma fotbalisty, kteří přežili a zároveň si zahráli ve finále byli Bobby Charlton a Bill Foulkes.

---

zdroj: newsimg.bbc.co.uk

---

Památníky

První tři památníky na Old Trafford byly představeny 25. února 1960. Nad vstupem pro vedení je plaketa s fanouškem a fotbalistou, kteří se zkroušeně dívají do kruhu, pod nímž je nápis 1958 a hřiště se jmény mrtvých. Dalším památníkem je bronzová plaketa nad vstupem pro média jako vzpomínka na 8 zesnulých novinářů. Posledním předmětem k uctění památky obětí jsou hodiny. Dva poslední pamětní předměty byly několikrát přesunuty, plaketa nad vstupem pro média byla zcizena a nahrazena replikou.

Dva památníky nalezneme také v Německu. Ve vesnici Kirchtrudering je malý dřevěný pomník s nápisem: „Na památku všech obětí leteckého neštěstí 6. února 1958, včetně členů fotbalového klubu Manchester United.“

V září 2004 byl v okolí mnichovského letiště postaven žulový pomník s nápisy v němčině i angličtině. „Na památku těch, kteří zde ztratili 6. února 1958 při mnichovském leteckém neštěstí život.“

V prosinci 2007 bylo oznámeno, že Manchester bude mít v únorovém městském derby s City na sobě repliky dresů z roku 1958, beze jmen sponzorů. Očíslovány budou trikoty klasicky, od 1 do 11. Navíc nepůjdou do obchodní sítě. Manchester City bude hrát rovněž bez jména sponzora, hráči budou mít na dresu černý proužek.

Dnes, 6. února 2008, hraje své utkání také anglická reprezentace na Wembley s celkem Švýcarska. Před zápasem budou na velkých obrazovkách promítány fotky hráčů, kteří v Mnichově zemřeli. Minuta ticha je samozřejmostí.

---

zdroj: hootingyard.org

---

Pocty

Hudba

Liverpoolská folková kapela The Spinners v roce 1962 vydala o neštěstí píseň s názvem Květiny Manchesteru.

Zpěvák Morrissey narozený v Manchesteru vydal v roce 1958 píseň s titulem Mnichovská letecká pohroma.

Anglická skupina The Futureheads pojmenovala své album Novinky a pocty na památku tragédie (tak zněl původní nadpis Daily Mirror). Titulní píseň obsahovala také verš:

„Setnuti na vrcholu,
V tichosti, ten den,
únor 58, uhráli, co bylo nutné
z Bělehradu a znovu domů spát“

Britský folk-popový umělec Iain Matthews nahrál píseň pojmenovanou Busby Babes jako reakci na neštěstí.

Film

Barry Navidi v současné době pracuje na scénáři hollywoodského filmu o mnichovském neštěstí. The Manchester Evening News z 22. dubna 2005 napsal, že přeživší nebyli konzultováni a obávají se o autenticitu snímku.

Bill Foulkes k tomu řekl: „Kdyby byl film udělán tak, jak to bylo, navíc by byl uctivý k těm, co zemřeli, mohlo by to být vnímáno jako pocta Busby Babes pro další generace. Skvělí hráči, kteří v ten den zahynuli si jistě zaslouží být pamatováni. Ale jsem opravdu zneklidněn tím, že filmaři s přeživšími nespolupracují. Když neví, co se stalo z první ruky, nevěřím, že je možné udělat opravdu věrohodný film.“

Harry Greff řekl: „Jsem si jistý, že ti, co měli to štěstí přežít leteckou katastrofu mají právo na to, aby byli informováni, že se o nich točí film. Co je však důležitější, snímek může lživě informovat o našich spoluhráčích, kteří zemřeli. Lidé z Hollywoodu by měli vzít v potaz informace a dojmy potomků obětí a těch, kteří přežili.“

John Doherty, někdejší fotbalista United, byl méně tolerantní. „Je to příšerný nápad. Sice by to mohla být pro Busby Babes pocta, ale ten, co film dělá, nespolupracuje se zainteresovanými. Když tam nebyl, jak můžete vědět, co se dělo, o čem se mluvilo? Celé to smrdí. Nejde jim o nic jiného než o peníze.“

Televize

10. ledna 2006 BBC prezentovala drama/dokument který převyprávěl příběh přeživších. Na konci bylo mnoho litevských jmen a indikátor rychlosti letadla byl nadepsán ruským slovem Skorosť(rychlost). Film byl totiž natočen v Litvě S. Dariem a S. Girenasem na letišti s ex-sovětským letounem.

1. března 1990 odvysílala ITV dokument „Mnichov: Konec snu,“ aby uctila čtyřicáté výročí tragédie. Film byl rozdělen do tří epizod. V první šlo o popsání příběhu Matta Busbyho, který sestavil kompletně nové mužstvo z mladých hráčů, i když mohl dle zvyklostí zkupovat hráče svých ligových rivalů. Úspěch tohoto schématu vedl v dvěma po sobě jdoucím titulům v Premier League. Druhá epizoda popisuje cestu United v Evropském poháru až do semifinále soutěže hned při historicky první účasti v letech 1956 a 1957. Třetí, poslední část sleduje čtvrtfinálový triumf Red Devils nad Bělehradem, následnou leteckou tragédii a smrt Duncana Edwardse dva týdny poté. Do snímku výraznou měrou promluvili veteráni Brian Hughes a Billy Clynes spolu s Gerdou Thiel, sestřičkou, která ošetřila několik zraněných fotbalistů. Dále se na pořadu podíleli přeživší Sir Bobby Charlton, Rey Wood(zemřel v roce 2002), Bill Foulkes, Albert Scanlon, Frank Taylor(který rovněž zemřel v roce 2002), jediný novinář, který přežil, dál pak Irene Beevers(sestra oběti Davida Pegga) a Ruby Thain, pozdější vdova po pilotu Jamesi Thainovi.

---

zdroj: upload.wikimedia.org

---

Kam dál?

Pavel Storzer / wikipedia.org/fotbalportal.cz