Příběh Henrika Mchitarjana: O příchodu do Manchesteru, o Kaká, Zidanovi i o otci Hamletovi

© zimbio.com, fotbalportal.cz - Henrik Mchitarjan

03.12. - V létě dorazilo na Old Trafford velmi cenné zboží. Z Borussie Dortmund do Manchesteru United zamířil Henrik Mchitarjan. Výborný technik, nejraději hrající na pozici ofenzivního záložníka, se má stát jednou z hlavních opor nově tvořeného týmu, který má na starosti José Mourinho. Pojďme se blíže podívat na Mchitarjanův život jeho vlastníma očima.

Jedna z mých nejranějších vzpomínek je spojená s mým otcem, který se jmenuje Hamlet. Vzal mě s sebou na trénink do jeho klubu ve Francii. Bylo mi asi pět. V 80. letech, ještě než jsem se narodil, hrával můj otec ve staré Sovětské lize v naší vlasti, v Arménii. Byl to malý, ale velmi rychlý útočník. Sovětský vojenský časopis jej poctil vyznamenáním „Rytíř útoku“.

V roce 1989, kdy jsem byl ještě dítě, jsme se přesunuli do Francie, kvůli některým konfliktům, které se odehrávaly v Arménii. Můj otec hrál pět let za Valence ve druhé francouzské lize. Vždycky jsem plakal, když odjížděl na trénink. Každé ráno jsem říkal: „Tati, vezmi mě s sebou. Prosím, prosím, vezmi mě s sebou.“

V tomto věku jsem se o fotbal opravdu ještě nezajímal, jen jsem chtěl být se svým otcem. Ale nechtěl se mnou nechat rozptylovat na tréninku, aby se nemusel obávat, že někam uteču. Aby si nemusel dělat starosti, přišel s chytrým plánem, jak mě oklamat.

Jednou ráno jsem zase řekl: „Tati, vezmi mě na trénink.“

A on řekl: „Ne, ne. Dneska není trénink, Henriku. Jdu do supermarketu. Hned jsem zpátky.“

Utekl na trénink a já čekal a čekal...

Vrátil se domů po několika hodinách. Nikde žádné tašky s jídlem. Přišel jsem na to. Začal jsem plakat.

„Lhal jsi mi! Ty jsi nešel do supermarketu! Ty jsi šel hrát fotbal!“

Můj čas strávený s otcem byl velmi smysluplný, ale zároveň byl velmi krátký. Když mi bylo šest let, rodiče mi oznámili, že se budeme stěhovat zpátky domů, do Arménie. Ve skutečnosti jsem nechápal, co se děje. Můj otec přestal hrát fotbal a byl celou dobu doma.

Nevěděl jsem, že můj otec má nádor na mozku. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Během roku...byl pryč. Protože jsem byl ještě hodně malý, nedokázal jsem úplně pochopit pojem smrt.

Vzpomínám si na svou matku a na svou sestru, jak stále plakali a já se jich ptal: „Kde je můj otec?“ Nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Nevěděl jsem, co se děje.

Den za dnem mi začaly říkat, co se stalo. Pamatuju si, jak mi má matka říká: „Henriku, už nikdy tady s námi nebude.“

A já si pomyslel: Nikdy? Nikdy není až tak dlouhá doba, když je vám sedm let.

Měli jsme spoustu videokazet s jeho zápasy ve Francii. Já jsem je sledoval velmi často, abych si ho pamatoval. Dvakrát třikrát za týden jsem sledoval jeho zápasy. Přinášelo mi to štěstí a radost. Zejména, když je zabírala kamera, jak slaví vstřelený gól, nebo se objímal se spoluhráči. Z těchto videokazet žil můj otec se mnou dál.

Rok poté, co můj otec zemřel, jsem začal hrát fotbal, šel jsem na svůj první fotbalový trénink. Můj otec byl pro mě idolem. Řekl jsem si, že musím běhat jako on, že musím střílet jako on.

V době, kdy mi bylo 10 let, byl fotbal celý můj život. Trénink, čtení, sledování i hraní fotbalu na PlayStationu. Byl jsem do něj zcela ponořený. Nejvíce se mi líbili kreativní hráči - dirigenti. Vždycky jsem chtěl hrát jako Zidane, Kaká, Hamlet... (je to dobrá společnost pro mého otce).

Bylo to velmi obtížné, protože má matka musela pro mě být nejen mou matkou, ale také mým otcem. V naší společnosti je to velmi složité. Musela se mě zastat, ale také musela na mě být někdy tvrdá tak, jako by na mě byl tvrdý otec. Měl jsem dny, kdy jsem se vrátil z tréninku a říkal jsem: „Ach, je to těžké. Chci přestat, chci skončit.“

A má matka řekla: „Neskončíš. Musíš pokračovat v práci a zítra to bude zase lepší.“

Po otcově smrti musela matka ještě tvrději pracovat, aby uživila naši rodinu. A tak začala pracovat pro arménský fotbalový svaz. To začalo být legrační ve chvíli, kdy jsem začal hrát za arménské mládežnické výběry. Když jsem na hřišti popustil uzdu svým emocím, přišla má matka po zápase za mnou a řekla mi: „Henriku, co to děláš. Musíš se chovat slušně, jinak budu mít v práci problémy!“

Já na to: „Ale, mami, to oni mě kopli. To oni...“

A ona odvětila: „Ne, ne, ne. Ty musíš být zdvořilý!“

Bylo to těžké, když můj otec odešel. Ale o to víc na mě tlačily má matka a má sestra. Dokonce mě nechaly odejít samotného do Brazílie, když mi bylo 13. Čtyři měsíce jsem trénoval se São Paulem. Bylo to jedno z nejzajímavějších období mého života, protože jsem byl plachý kluk z Arménie, který neuměl ani slovo portugalsky. Ale já jsem se o to nestaral, protože jsem se dostal do fotbalového ráje.

Snil jsem o tom, že budu jako Kaká. Brazílie byla domovem kreativního stylu, který Brazilci nazývají „ginga“. Ve skutečnosti jsem portugalský jazyk studoval dva měsíce před tím, než jsem odletěl do Brazílie. Ale když jsem přijel do São Paula, rychle jsem zjistil, že jedna věc je studovat jazyk a druhá věc je ho opravdu používat a mluvit jím.

Přiletěl jsem do Brazílie s dalšími dvěma arménskými hráči. Když jsme se dostali do našeho pokoje, zjistili jsme, že náš spolubydlící je jeden z brazilských hráčů. Byl hubený jako já a měl černé vlasy.

Pozdravil nás a řekl: „Ahoj, jmenuju se Hernandes.“

V té době to pro nás byl prostě kluk, cizinec. Ale byl to Hernandes, který nyní hraje za Juventus.

Bydleli jsme v tréninkovém centru. Jedli jsme tam, trénovali jsme tam, bavili jsme se tam. Neměli jsme PlayStation, jen televizi a všechno bylo v portugalštině. Takže po dobu několika prvních týdnů to pro nás bylo těžké, protože jsme nemohli komunikovat s brazilskými hráči.

Oni mi prostě něco řekli, usmáli se na mě a poplácali mě po zádech. Brazilci mají úžasnou povahu. Nedá se to popsat. Zkrátka musíte cítit ten hřejivý pocit, když jste v jejich blízkosti, abyste to pochopili.

Naštěstí všichni mluvili univerzálním fotbalovým „jazykem“. Stali jsme se přáteli prostřednictvím kreativní komunikace na hřišti. Vzpomínám si, že jsem na jednom tréninku zaznamenal několik gólů a pomyslel jsem si: „Wow, jsem kluk z Arménie, který dává góly v Brazílii.“ Cítil jsem se jako hvězda.

Také jsem se hodně zajímal o jejich fotbalovou kulturu. Je to velmi odlišné. Například trénujete 45 minut a pak 15 minut odpočíváte. Rádi jsme pak jedli nějaké ovoce, pili džusy...potom jsme se vrátili zpátky na hřiště a zase jsme 45 minut trénovali. Trénují tak, jako by to byl skutečný zápas. V Arménii, v tomto věku, bychom trénovali daleko více fyzičku než techniku. V Brazílii je to vše o technice, všechno jsme dělali s míčem.

Opravdu to tak je. Když děti nemají míč, tak hrají s klubkem ponožek, které se podobá míči. Všechno se točí okolo balónu.

Bylo to legrační, protože moje maminka mi volala velmi často, vlastně snad každý den. Vždycky jsem jí říkal, že pokud mi bude chtít zavolat, musí mi říct dopředu, kdy. Pro volání do zahraničí jsme mohli využít jen jeden telefon, který byl v ředitelně. Takže každé ráno jeden z asistentů přiběhl ke mně na hřiště a řekl: „Hej, tvoje máma ti volá.“

Pak jsem musel zaběhnout dovnitř a říct jí, ať mi zavolá později.

„Jak se má moje dítě? Jaké je jídlo? Jíš?“

„Mami, musím trénovat! Zavolej mi později!“

Po několika měsících už jsem základy portugalštiny zvládal docela dobře a já jsem zase Hernandese naučil arménskou abecedu. Bez PlayStationu prostě nešlo nic jiného dělat!

V té době to pro mě bylo velmi důležité období, protože jsem se formoval jako hráč. Tvořil jsem svůj styl. Když jsem se po čtyřech měsících vrátil z Brazílie do Arménie, byl jsem docela hubený a slabý, ale měl jsem výbornou techniku a dobrou práci s míčem. Cítil jsem se na hřišti volný, svobodný. Cítil jsem se jako arménský Ronaldinho. (Ha, ha, ha. Dělám si srandu).

Bylo to náročné, protože po celou dobu se mi v mozku míchaly tři jazyky - arménština, francouzština a portugalština. Navzájem si konkurovaly.

Řekl jsem polovinu věty v arménštině a druhou polovinu věty v portugalštině. (Dělám to tak teď i v angličtině, takže mi prosím odpusťte nějaká vtipná slova).

Pak, když mi bylo 20, jsem zamířil do Metalurgu Doněck na Ukrajině. Přidal jsem to do toho tedy taky trochu ruštiny a ukrajinštiny. Bylo to opravdu legrační, protože když jsem se o dva roky později stěhoval na druhý konec města do Šachtaru Doněck, mnoho lidí mi říkalo, že to pro mě bude těžké- Říkali mi, že nebudu mít šanci uspět, protože v týmu už je 12 brazilských hráčů.

(zdroj: skysports.com)

Neřekl jsem na to nic, jen jsem se sám pro sebe zasmál. V mé mysli si myslím, že jsem z poloviny Brazilec. Samozřejmě to bylo pro mě skvělé. Prožil jsem v Šachtaru tři úžasné roky. V roce 2013 jsem stanovil rekord v počtu gólů v ukrajinské lize. Byl to dobrý pocit. Zavřel jsem ústa těm, kteří o mně pochybovali, kteří říkali, že to arménský hráč nezvládne.

Životní osud může být velmi zajímavý. Po této sezóně mi bylo nabídnuto, abych odešel do Borussie Dortmund, do Německa. Shodou okolností, nedlouho po tom vypukl v Doněcku konflikt a my jsme museli opustit stadion. Tak jsem se stěhoval do Německa. Byl to pro ně nejen další nový jazyk, ale znovu nová kultura a jiná atmosféra. Bylo to úplně něco jiného, na co jsem byl dosud zvyklý.

(zdroj: skysports.com)

Bylo to pro mě velmi složité období. První sezóna byla pro mě v pořádku, ale ta druhá byla katastrofální. Nejen pro mě, ale pro celý klub. Hodně jsme prohrávali a já jsem cítil, že nemám štěstí. Nejen, že jsem neskóroval, ale ani jsem nedokázal na gól nahrát. To byl pro mě velký nezvyk. Stál jsem hodně peněz a vytvořil jsem si na sebe velký tlak.

Ve svém bytě v Dortmundu jsem prožil hodně těžkých nocí. Byl jsem úplně sám a přemýšlel jsem. Nechtělo se mi jít ven, ani na večeři. Ale jak už jsem řekl, osud může být zajímavý. Před mou třetí sezónou v Dortmundu přišel do týmu nový manažer - Thomas Tuchel. A všechno se změnilo.

Přišel za mnou a řekl mi: „Poslyš, chci z tebe dostat všechno, co v tobě je.“

Trochu jsem se usmíval a smál, protože jsem si myslel, že se jen snaží, abych se cítil lépe. Pochyboval jsem o jeho slovech. Ale on se na mě vážně podíval a řekl: „Micki, budeš skvělý.“

Znamenalo to pro mě všechno. Po sezóně, jakou jsem měl za sebou, jsem si myslel, že se nemůžu stát hvězdou. Ale on to dokázal. Dostal ze mě skutečně všechno, a proto jsem mohl být opět šťastný. Když jste smutný, nemůžete mít štěstí. To je něco, co jsem naučil z brazilské kultury. Když jste spokojení, pak se vám na hřišti daří. Bylo to období, kdy jsme hráli s velkým nadšením. Hráli jsme šíleně, hráli jsme superútočně a užívali jsme si na hřišti každou minutu.

V podstatě jsme hráli se dvěma obránci, třemi záložníky a s pěti útočníky. Měli jsme úspěch. I když jsme prohráli, bavili jsme se.

Letos v létě mi můj agent zavolal a řekl mi, že se o mě zajímá Manchester United. To mě překvapilo.

Řekl jsem: „Je to pravda? Není to jen spekulace?“

Když se vaše sny blíží skutečnosti, necítíte se jako v reálném světě.

O několik dní později, se zájem Manchesteru United potvrdil, když mi volal Ed Woodward, jejich výkonný ředitel. Řekl mi, že se o mě klub vážně zajímá. Neumíte si představit, jak jsem byl touto možností nadšený.

Zatímco můj agent a klub vyjednávali přestup, já jsem měl čas na to, abych zvážil své možnosti. Věděl jsem, že to bude výzva - opustit Dortmund, kde jsem měl dobrou pozici, a zamířit do Manchesteru United bojovat o místo. Ale nechtěl jsem pak sedět v křesle jako starý muž a mít výčitky. Byl jsem připraven odejít.

Když pak bylo vše dohodnuto a já jsem zasedl ke stolu, abych podepsal smlouvu s United...tehdy mi to došlo. Uvědomil jsem si, že tento velký přestup do Premier League se stává skutečností.

(zdroj: skysports.com)

Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu ani na to, když jsem si poprvé oblékl červený dres Manchesteru United před mým prvním tréninkem. Cítil jsem se tak šťastný a pyšný na to, co jsem ve své kariéře už dosáhl.

Na začátku této sezóny jsem utrpěl zranění a neměl jsem moc šancí dostat se do hry. Bylo by spravedlivé říci, že začátek mého života v Manchesteru nebyl dokonalý. Ale už jsem zažil mnoho jiných těžkých chvil a nikdy mě tyto překážky nezastavily a já se nikdy nevzdal. Budu pokračovat v práci každý den, abych mohl pomoci týmu.

Pokud se zeptáte mé matky a mé sestry na mě, pak by vám mohly říct, že jsem trochu „tvrdý“. Může to být skutečně tak. Ale pokud mám být upřímný, tak jsem s tím, jak se mnou život naložil, spokojen. Vždy bylo mým snem hrát největší klub na světě.

Když jste na hřišti na Old Trafford, není to jen hřiště, je to pódium. Kdyby mě můj otec viděl na tomto jevišti, myslím si, že by byl velmi pyšný. Stále mě trochu pronásleduje a já věřím, že to je i jeho zásluha, že jsem teď tady, na tomto místě.

Kdyby byl ještě naživu, možná bych dnes byl právník nebo doktor. Místo toho jsem teď fotbalista.

Je to legrační, protože po zápase nikdy nesleduju sám sebe v televizi. Nesnáším sledovat sám sebe, protože si pak všimnu svých chyb. Jsem svým stylem hry velmi odlišný od toho, jak hrál můj otec. Byl to rychlý útočník s tvrdou střelou. Jsem techničtější hráč. Ale mnoho lidí v Arménii mi říká, že když běžím, vypadám přesně jako můj otec.

Říkají: „Henriku, ty jsi stejný jako on. Běháš úplně stejně. Tolik nám připomínáš Hamleta, když tě vidíme na hřišti.“

Nevím to, protože nemůžu vystát to, abych se díval sám na sebe, ale dává mi to smysl. Poprvé jsem začal snít, že budu běhat po hřišti, když jsem sledoval videokazety s jeho zápasy, když zemřel...

Kam dál?

Michal Čermák / skysports.com, fotbalportal.cz