Největší překvapení šampionátů: Když plakalo 200 tisíc Brazilců

© blogspot.com - Juan Alberto Schiaffino srovnáná zápas Brazílie - Uruguay na 1:1

26.05. - Dneska je fotbal dramatický a nesmírně zajímavý, ale jaká to byla zábava před šedesáti lety! V roce 1950 se hrálo v Brazílii na nedostavěném stadionu, jedna skupina měla čtyři účastníky, druhá dvě (a ty sledovalo 6 tisíc lidí) a Angličané prohráli s mužstvem, které prý bylo na stejné fotbalové úrovni s Eskymáky. Tohle už dneska nezažijeme.

Uruguay není fotbalu země nejzaslíbenější, v Jižní Americe najdeme větší fanatiky, ale byla to právě Uruguay (a s ní také Itálie), kdo měl po čtvrtém mistrovství světa ve vitríně dva zlaté poháry.

O tom prvním, v roce 1930, se tak moc nemluví, protože to pořádné mistrovství světa ani nebylo. Snahu pořádat první velký šampionát měl kdekdo, ale v období obrovské hospodářské krize na to jaksi nikdo neměl. Kromě Uruguaye. Jenže evropská mužstva (natož africká nebo asijská) neměla finance na drahou cestu přes oceán, a tak se turnaje zúčastnilo 13 týmů, devět amerických a s nimi Francie, Jugoslávie, Rumunsko a Belgie. Vítězství pořadatele v této konkurenci sice je zaznamenáníhodné, nikoli však překvapivé.

Ne tak to o dvacet let později, v prvním mistrovství po druhé světové válce. To se hrálo opět na jihu Ameriky, tentokrát v sousední Brazílii. Kanárci se po jednom triumfů Uruguaye a dvou Italů chtěli konečně dostat na vrchol sami.

Protest proti protestu

I tohoto šampionátu se zúčastnilo jen třináct zemí, ale konkurence tentokrát byla o poznání vyšší. Důvody odmítnutí zemí byly často úsměvné. Argentina nepřijela na protest proti tomu, že pořadatelství nebylo uděleno jí, Indové zase chtěli hrát bez obuvi, což FIFA z bezpečnostních důvodů zakázala. Další protestovali kvůli tomu, že protestovali tamti a tamti zase protože tihle. Řetězová reakce zapříčinila, že se v Brazílii nesešlo očekáváných šestnáct týmů, ale i proto pak byla zábava.

Tak třeba rozdělení do skupin. Měly být čtyři skupiny po čtyřech účastnících, jakýkoliv rozum by při třinácti zemích očekával tři skupiny po třech a jednu po čtyřech. Ale v Brazílii to bylo jinak. Skupina A měla čtyři účastníky, skupina B taktéž, skupina C tři a na poslední skupinu D tak zbyla Uruguay se slaboučkou Bolívií. Dneska už asi nikdo neví, kdo a proč to takhle nalosoval.

Zatímco se pořádající Brazílie musela popasovat s velmi kvalitním celkem Jugoslávie, nevyzpytatelným Švýcarskem a Mexikem, zdálo se, jako by Uruguay měla vydlážděnou cestu do finálové skupiny. To byla další z výjimek, nikdy předtím, ani potom se nestalo, že by vyřazovací boje nahradila finálová skupina.

Anglie vs. něco jako Eskymáci

Do té postoupila z první skupiny Brazílie, ze skupiny C Švédové a ze skupiny D, dalo-li se seskupení dvou týmů řikat skupina, Uruguay. Ta si poradila s Bolívií v poměru 8:0, a to se před "famózní" návštěvou šesti tisíc fanoušků ani moc nenadřela. Jaký to pak musel být rozdíl, hrát finále před dvěma sty tisíci fandů.

Legrační situace nastala také ve skupině B. Angličané si v úvodním zápase poradili s Chile, což vneslo velké sebevědomí do hlav hráčů i píšících novinářů. Před druhým utkáním s USA napsal jistý anglický reportér, zřejmě ve snaze být vtipný, že jen dva národy na světě neumí hrát fotbal - Eskymáci a Severoameričané. Jak ten se pak musel podivovat, když kolébka fotbalu prohrála se Spojenými státy 1:0. Čtenáři anglického tisku se podle dobových záznamů domnívali, že se jedná o chybu tisku a že není možné, aby jejich miláčci prohráli. Prohráli opravdu, a když stejným výsledkem podlehli i v posledním zápase Španělům, pustili dál právě Jihoevropany.

Fotbal umí zabíjet

Finálová skupina zvedla vlnu nadšení v Brazílii na maximum. Fotbaloví poetové nadělili Švédům 7:1, Španělům 6:1 a poslední zápas s Uruguayí měl být jen třešničkou na dortu, oslavou korunování nových světových šampionů - Brazilců.

O jejich výhře doma nepochyboval nikdo, vždyť nápaditá ofenziva vedená osmigólovým střelcem Ademirem neměla konkurenci. A těžko ji, podle mínění místních, mohla zastavit Uruguay, která ve finálové skupině nejprv ve druhém poločase zachraňovala remízu se Španělskem a o čtyři dny později rovněž až po přestávce otočila nepříznivě se vyvíjející zápas se Švédskem.

Na finále se do Maracaná začaly davy scházet už od ranních hodin. V deset ráno prý bylo v ochozech sto tisíc lidí, každou minutou přicházely další stovky a tisíce fotbalových nadšenců. Dalším paradoxem šampionátu byl fakt, že Maracaná měla pojmout 200 tisíc diváků, kvůli dokončovacím pracím ale oficiální kapacita na finále zněla 174 tisíc. Ve skutečnosti ale přímo na stadioně vidělo smutné finále 199 854 fanoušků.

Celý první poločas bušila Brazílie do dobře organizovaného soupeře. Na první gól čekal obrovský stadion až do 47. minuty, kdy se trefil Friaca. Diváctvo šílelo, křičelo, prozpěvovalo a už skoro oslavovalo, což ostře kontrastovalo s děním na trávníku. Tam se totiž favorit zatáhl, neboť mu vidina úspěchu svazovala nohy.

V 65. minutě přeloboval Schiaffino brazilského gólmana a bylo srovnáno. Deset minut před koncem si zaběhl Chiggia až brankové čáře a takřka z nulového úhlu překonal brankáře Barbosu podruhé. Dvě stě tisíc lidí najednou utichlo a tiše se modlilo. Po závěrečném hvizdu se plakalo a smutně odcházelo domů. Čtyři vůbec po svých stadion neopustili. Dostali infarkt nebo spáchali sebevraždu.

Jakub Sitek / FotbalPortal.cz